V době první republiky měl svůj trezor snad každý větší obchodník či podnikatel, není proto divu, že kasaři v té době měli doslova zlaté žně.
Pojďte se s Mzone podívat na nejslavnější české kasaře, kteří dovedli svoji živnost až na hranici umění. Jako první se podíváme na jeden z nejznámějších kasařských případů meziválečného Československa a jeho vyšetřovatele, legendárního vrchního inspektora Zdeňka Bubníka.
Hugo Schwella a Ladislav Cejpa
Bylo jaro 1923, když vypukla kasařská epidemie. Vrchní inspektor Zdeněk Bubník byl zavolán k vyloupenému obchodu zlatníka Nollova v Rybné ulici. Z trezoru zmizelo šest kilo zlata, nějaká platina a 14 000 korun.
Už při prvním pohledu na trezor bylo inspektorovi jasné, že něco není v pořádku. Znal dobře svůj rajón a kasaře v něm, přičemž tohle nevypadalo na práci ani jednoho z nich. „Kasa byla udělaná přes zámek, čistá práce, vypálené to bylo kolem zámků jedna báseň. Prohlížel jsem si káču ze všech stran a napadlo mě, že podobné typy mívají hodně ve Vídni. Ten, kdo ji udělal, ji určitě nevybíral poprvé, vypadá to na Vídeňáky,“ napsal inspektor Bubník ve své autobiografické knize Detektiv vzpomíná.
Na zahraniční škodnou ukazoval především způsob vybrání sejfu. Trezor byl vypálen autogenem a ten místní kasaři nepoužívali. Navíc se použil autogen schovaný přímo ve zlatnictví a kasař si jen přinesl delší hadici. „Jak mohl Vídeňák vědět, že mají Nollovi autogen? A podle čeho uhodl, že bude potřebovat delší hadici? To nehraje dohromady,“ zauvažoval inspektor.
Hlavní je dedukce
Otázek ohledně zlatnictví byla spousta, jenže Zdeněk Bubník byl profesionál, a tak je nenechal dlouho bez odpovědi. Vždyť vyřešil více případů než jeho kolega inspektor Vaňásek, jenž inspiroval televizního inspektora Vacátka. Bez problémů vypátral, že Noll před nějakou dobou propustil svého pomocníka v obchodě Aloise Heřmánka, který se pravidelně scházel v knajpě s Václavem Prokopem. Prokop byl známá firma a nedávno si ve Vídni odseděl tři roky za krádež. Ryba spolkla návnadu, teď už jen trhnout prutem.
Než se Prokop stačil vzpamatovat, už seděl u výslechu pod dozorem nekompromisního inspektora a klopil. „Přijeli za mnou z Vídně dva kamarádi. Hugo Schwella a Ladislav Cejpa. Poznali jsme se v kriminále. Ptali se mě, jestli nevím, kde by se tady dala udělat nějaká lepší kasa, tak jsem si vzpomněl na Heřmánka.“
Po Prokopově přiznání byli oba Vídeňáci tak zaskočeni bleskovým zatčením, že se ani nesnažili zapírat a hned kápli božskou. Ke všemu se přiznali a udali přesnou polohu ukradeného zlata. To bylo celou dobu za starým pomníkem na Olšanském hřbitově.
Kasaři jako elita
„Každé řemeslo má své majstry, každá společenská vrstva má svou elitu. U zlodějů jsou to kasaři,“ zavzpomínal Bubník a měl pravdu. Existovala spousta specializovaných zlodějů od bytařů, přes kapsáře, až po slepičáře – žádný z nich ale nemusel mít tolik znalostí, odvahy a umu jako právě kasaři.
Největší respekt budili kasaři pochopitelně u majitelů pokladen, zvlášť když takový majitel našel tu svoji pěkně vybílenou. „Hodnotila-li jejich skutky veřejnost, cenila si skutečnosti, že vyloupením pokladny nebyl ožebračen chudý člověk a že při tom netekla nevinná krev,“ doplnil kriminalista Miloslav Jedlička.
Napište váš názor