Gladiátor s mečem a přilbou.
GladiátořiZdroj: Profimedia

Ave Caesar, morituri te salutant! – Gladiátorské zápasy ve starověkém Římě

4.4/5
Hodnocení:

Gladiátorské zápasy se vepsaly do dějin především svou krutostí. Vznikly v Římě v období největšího rozmachu říše a rozmařilosti římské společnosti, která již postupně směřovala k svému zániku. Až do počátku 20. Století se věřilo, že tradici těchto zápasů převzali Římané od Etrusků. Dnes již víme, že se jedná o převzetí zvyku řeckých pohřebních slavností spojených s oběťmi. Nejranější římské gladiátorské zápasy pak také byly součástí pohřebních obřadů, které měly mrtvým usnadnit přechod ze světa živých do říše mrtvých a zároveň ukázat bohatství a moc rodiny, která pohřeb pro svého příbuzného uspořádala. Hlavním smyslem pořádání soubojů však zřejmě byla snaha ilustrovat ctnosti, které Řím učinily velkým a jaké zemřelí za života projevovali, tedy odvahu, sílu a udatnost. V dobách republiky aristokracie vynakládala na pohřební obřady stále více peněz, zpřístupnila je veřejnosti a jejich průběh využívala ke zvýšení prestiže a oblíbenosti u lidu. Později organizaci těchto her převzal stát.

Ruiny Colossea, nejznámější aréna pro gladiátorské hry.

Ruiny Colossea, nejznámější aréna pro gladiátorské hry.

Od roku 42 před naším letopočtem se staly zápasy gladiátorů součástí veřejných her, které trvaly i několik dní a měly svůj přesný harmonogram. Dopoledne byly na programu zápasy divokých zvířat – například medvěd s býkem. Pak představení s cvičenými zvířaty a na závěr souboj člověka se zvířetem. V poledne byly na řadě popravy zločinců a uprchlých otroků, proložené atletickými závody nebo komickými čísly. Odpoledne nadešel vrchol celých her – gladiátorské zápasy. Při gladiátorských zápasech docházelo navíc k jedné mimořádné situaci, kdy se vládce, tedy císař, obracel k divákům a umožnil také jim na malou chvíli rozhodovat o životě a smrti. Stalo se tak ve chvíli, kdy byl jeden z gladiátorů poražen, ale zůstal na živu. O jeho dalším osudu pak rozhodlo publikum.

V počátcích vzniku těchto her se gladiátoři rekrutovali z řad otroků, zvláště těch válečných, kteří měli praxi v soubojích. Dále to byli trestanci – těžcí zločinci a pachatelé prohřešků vůči státu. Ovšem také mnozí svobodní občané se zavázali k boji v aréně a vznikli tak gladiátoři z povolání. Lákala je především vidina finančního zisku. Gladiátoři byli většinou otroky a zločinci odsouzenými k smrti, ale také nositeli římských ctností – odvahy a síly. Díky svým vytrénovaným tělům byli považováni za vzory mužnosti a svůdce žen a mnozí z nich si pro boj v aréně záměrně zvolili „erotizující jména“, například Eros nebo Narcissus.

Zdráv buď, Caesare, jdoucí na smrt Tě zdraví

Zdráv buď, Caesare, jdoucí na smrt Tě zdraví

Většina gladiátorů musela projít přípravou na zápas v aréně – gladiátorskou školou. Většina gladiátorských škol byla v rukou soukromých majitelů, kteří školu vedli a zároveň gladiátory kupovali, prodávali a pronajímali. Ten, kdo přišel do gladiátorské školy (ať už k tomu byl odsouzený nebo vstoupil dobrovolně), stal se členem „familia gladiatoria“ a tím se škole plně podřídil. Majitel školy určoval, kdo bude trénovat s jakou zbraní a pak jednotlivé nováčky přidělil speciálním trenérům, což byli většinou starší gladiátoři. Kdo přežil první zápas, směl si říkat „veteranus“. Nejlepší bojovníci dostali titul „primus palus“. Majitel školy se o své gladiátory staral, jelikož pro něj byli zdrojem příjmů.

Ve 3. a 2. století před naším letopočtem byli gladiátoři vyzbrojeni jen kopím a oštěpem a chránili se velkým kulatým štítem a bronzovou přílbicí. V průběhu 1. Století před naším letopočtem se množství zbraní, štítů a přílbic rozšířilo. Jednotlivé typy gladiátorů pak byly nazývány podle druhu zbraní, které bojovníci používali. Většina gladiátorů se specializovala na jednu zbraň. Bylo také přesně určeno, která zbraň má bojovat proti jiné zbrani. Souboj mohl pro gladiátora skončit pěti způsoby: gladiátor vyhrál zápas a přežil, byl zabit, byl poražen a přežil – následně byl pak davem a pořadatelem odsouzen k smrti, prohrál a dostal milost a souboj dopadl nerozhodně.

Palec nahoru nebo palec dolu? Smrt či život pro poraženého.

Palec nahoru nebo palec dolu? Smrt či život.

Bojovník vstupující do arény měl 10% šanci, že zemře v boji. Pravděpodobnost přežití postupem času klesala, hry byly stále nemilosrdnější a ve 3. století našeho letopočtu se průměrná šance na úmrtí v boji zvýšila na 25%. V samém závěru historie zápasů, v pátém století, už to bylo dokonce 50%. Většina gladiátorů umírala mezi dvacátým a třicátým rokem věku, kdy měli za sebou něco mezi pěti až čtyřiatřiceti zápasy. Existovaly samozřejmě i výjimky. Někteří gladiátoři zemřeli už při svém prvním souboji a jiní zase naopak bojovali ještě dlouho po čtyřicátém roku svého života. Jen málokterý z gladiátorů se dožil toho, že se buď vykoupil, nebo byl propuštěn a mohl pak žít jako svobodný občan. Dnešní obecná představa je, že gladiátoři bojovali vždy až do úplné smrti. To ale platilo pouze v samých počátcích zápasů, kdy proti sobě bojovali jen zločinci. V pozdějších dobách, kdy boj probíhal ve specializovaných arénách, tomu tak už nebylo. Vycvičit špičkového gladiátora totiž bylo nesmírně nákladné a lidé si jednotlivé gladiátory oblíbili, dokonce na ně sázeli.

Bitevní vřava gladiátorů.

Bitevní vřava gladiátorů.

Za nejvýpravnější gladiátorská představení můžeme jednoznačně považovat rekonstrukce námořních bitev, tzv. naumachie. Šlo o upravenou arénu nebo za tím účelem zbudovanou obrovskou nádrž. Naumachie představovaly divácky mimořádně vděčný, avšak organizačně i finančně nejnáročnější druh her, jaké bylo možno ve starověkém Římě spatřit. Umělé jezero muselo být dostatečně hluboké, aby se na hladině mohla odehrát inscenovaná bitva válečných lodí.

Traduje se, že gladiátoři po vstupu do arény zdravili císaře slovy: Ave Caesar, morituri te salutant! – Zdráv buď, Caesare, jdoucí na smrt Tě zdraví. Ve skutečnosti se tak stalo jen jednou a ani se nejednalo o pravé gladiátory. Bojovat mezi sebou měla skupina zločinců pro pobavení císaře Claudia, oni ale nechtěli a tak císaře pozdravili. Ten svým strážím přikázal, aby zločince upálili a ti se tak raději pustili do boje. Souboj se císaři natolik zalíbil, že nakonec poslednímu přeživšímu daroval svobodu.

autor: Hocká Eva
rubrika: Historie
Ohodnoť článek:
GD Star Rating
loading...

Komentáře nejsou povoleny pro tento příspěvek.