Osudový střet českých, moravských a rakouských vojáků Přemysla Otakara II. s uherskými vojsky.
Osudový střet českých, moravských a rakouských vojáků Přemysla Otakara II. s uherskými vojsky.Zdroj: Pixmac.cz

Bitva u Kressenbrunnu – Osudový střet českých, moravských a rakouských vojáků Přemysla Otakara II. s uherskými vojsky.

4.8/5
Hodnocení:

Po staletí, kdy české země přežívaly ve svárech přemyslovských rodin, přišlo ve 13. století období prosperity. Vše odstartoval jedinečný panovník Přemysl Otakar I., který obratnými manévry mezi papežem, císařem a rakouskými vévody v roce 1212 dosáhne vydání legendární Zlaté buly sicilské. V ní se praví: „Nechť je českému králi z milosti boží přiznáno svrchovanosti bezmezné i poct stejných, jako všem německým králům…“ V průběhu 13. století zkrátka renomé Čechů v Evropě strmě stoupá. Za Přemyslova syna Václava I. jsou založena města jako Brno, Olomouc, Hradec Králové a tak dále. Český panovník posouvá do pozadí všechny své dřívější konkurenty. Jediní, kdo stále klade odpor, jsou vytrvalí Uhrové.

Po smrti Václava I. se vlády ujímá jeho ambiciózní a schopný syn Přemysl Otakar II. Česká šlechta v čele s nejvyšším maršálkem Českého království Vokem z Rožmberka je plna očekávání, jak si nový vladař povede. Přemysl postupuje dle očekávání. Uzavřel sňatek z rozumu s Markétou Babenberskou (Babenberky – Horní a Dolní Rakousy, Štýrsko). Nová královna je sice o 30 let starší než on, ale právě díky ní se mu podařilo ovládnout území dnešního Rakouska. Ovšem právě Štýrsko se stane jablkem sváru mezi Přemyslovcem a uherským panovníkem Bélou IV. (Uhry – odpovídají zhruba území dnešního Maďarska a Slovenska). Ten si věří zejména díky podpoře Srbů, Chorvatů a Tatarů a nakonec se mu podařilo alpské vévodství získat.

Mezi Přemyslem Otakarem II. a Uhry nastalo období křehkého míru a to až do okamžiku, než se zachtělo Bélovu synovi ctižádostivému Štěpánovi získat další území v Rakousku. Křehkou rovnováhu porušil vpádem do Korutan, tedy na území ovládané Přemyslovým bratrance Oldřichem. Český panovník však nezareagoval ihned a nechal si čas na rozmyšlenou. Jeho jedinou reakcí bylo poselství s výzvou ke vzpoře proti uherské nadvládě. A účinek byl neskutečný. Štěpán, který se už viděl ve Vídni, musí hasit problémy ve vzbouřeném Štýrsku! Během tříměsíčních krvavých nepokojů byli Uhři nuceni dobytého území se vzdát.

Na konci března léta Páně 1260 zní Prahou pokřik „Do pole!“. Vše napovídá tomu, že brzy přijde uherská odplata za Štýrsko. Plány překazí příroda: jaro toho roku je neobvykle mokré a povodeň stíhala povodeň. Tohoto času obě strany využily k ohromujícímu zbrojení a náboru spojenců. Výčet Štěpánových spojenců byl opravdu úctyhodný. K jeho armádě se připojili Srbové, Chorvati, Bulhaři, Kumáni (pohanští obyvatelé ukrajinských stepí), Tataři plus ruská knížata. Dohromady čítali počet 140 000 mužů. Oproti tomu se Přemyslovi Otakaru II. podařilo naverbovat 110 000 vojáků. Jeho vojsko se skládalo z Čechů, Moravanů, Rakušanů, Štýranů a dalších spojenců. Obě čísla sice vycházejí z dobových pramenů, ale jsou zřejmě nadsazená.

Dva dny po ukončení příměří u dolnorakouského Laa nad Dyjí se už od časného rána šikovaly Přemyslovy družiny. Kolem deváté hodiny ranní zvířil jihozápad prach uherských koní. Asi deset tisíc Přemyslových mužů bylo doslova paralyzováno neuvěřitelnou agresí uherských bojovníků. Poté co Štěpánovy oddíly pobijí asi čtvrtinu českých spojenců, předstírají ústup a tím vlákají do pasti asi 5000 narychlo svolaných rakouských posil. Výsledkem bylo pole pokryté mrtvými a útěk zbytku vojsk. Předehra bitvy u Kressenbrunnu skončila pro Přemysla Otakara II. fiaskem.

Na napravení podlomené sebedůvěry měli spojenci českého krále pouhých několik desítek hodin. Na pomoc byli přizváni duchovní, kteří notovali chorál „Hospodine, pomiluj ny“ a zároveň byl rozprostřen slavný prapor Sv. Václava. Traduje se, že pokud prapor padne do rukou nepřátel, padne i celá česká zem. U soutoku Moravy a Dunaje, 15 kilometrů na severozápad od dnešní Bratislavy, konkrétně u vísky Kressenbrunnu, panovala vzrušená nálada. Karty byly rozdány tak, že přemyslovské, početně zjevně skromnější oddíly, tábořily na pravém, tedy západním břehu Moravy. Štěpánovo ležení bylo pro změnu na východním, dnes slovenském, území. Dalimilova kronika líčí následující události velmi podrobně: „Žádnému z táborů se nechtělo brodit se na druhý břeh před tváří druhého, aby nevzal od něho škodu. I míjel den po dni, a když týden již minul, smluvili se králové vzájemnou smlouvou, kterou ztvrdili přísahou, aby Čechové v určitý den, jenž byl jedenáctým měsíce července, ustoupili dál od řeky…“ Podle gentlemanské dohody mezi vojevůdci znepřátelených stran se 12. července měli Uhrové bezpečně přebrodit na druhý břeh a 13. července vše načasovat na rozhodující bitvu.

S úsvitem osudného dne se přemyslovským silám naskytlo podivné divadlo. Na jejich břehu Moravy se vynořili nepřátelé, a to za neustálého temného zpěvu, či spíše mručení kumánských jednotek. Situace byla napjatá k prasknutí. Přesto král Přemysl neztratil nervy a klidně část svých jednotek poslal doplnit zásoby do nedalekého města Hainburgu.

Nad soutokem Moravy a Dunaje udeřil blesk a vzápětí zahřmělo. Na dohled Přemyslovi, asi půl kilometru od jeho ležení, se náhle zjevila maďarská lehká jízda. To znamenalo jediné – dohoda byla porušena! „Bratři spěchejte! Šikujte se do oblouku!“, velel rychle vladař, kterému nezbylo nic jiného, než věřit v houževnatost šlechtice Jaroše z Poděhus a jeho tisícovky dobře vycvičené a vyzbrojené těžkooděné jízdy. Nyní Přemyslovi chyběli jednotky, které poslal pro zásoby… Uhrů je jako kobylek a krátce před polednem se zdá, že Češi se topí v jejich záplavě a nemají žádnou šanci. Vzduchem lítají zbraně a bahno se mísí s krví. Z kessenbrunnského okolí se již stačily vrátit a sešikovat zatoulané jednotky, ale na situaci to mnoho nezměnilo. Historické prameny hovoří, že najednou se nad bojištěm rozlétla staročeská píseň „Hospodine pomiluj ny!“ a postupně se stav sil na bojišti začal měnit. Těžko říct, jestli za to mohl vojenský um nebo zázrak. Dalimilova kronika popisuje: „nad polem bojovým se náhle zatemnělo a jen praporec sv. Václava zůstal jasný a světlý a zlatý jeho hrot zářil a svítil za šera stínu sám jediný a hořel tajemným světlem jako blesk paprsků nad spoustou vojska.“

Asi 20 minut po poledni, když jedna z nejtěžších bitev středověku vrcholila, se do sebe zakleslo téměř čtvrt miliónu bojovníků. „Z oblaků problesklo světlo a zahřměl jásavý pokřik českého vojska, kdy se v mračnech prachu hnali Uhři divokým útěkem, ve zmatku nazpátek k řece, Kumáni, Tataři, Maďaři a všechno jejich vojsko v šíleném zmatku skákali do řeky Moravy, aby se dostali na druhý břeh.“ Vody Moravy však byly nemilosrdné a bojovníci i koně se topili ve vlnách a byli strháváni proudem. Přes hromady jejich naplavených mrtvol pak mohli Češi pohodlněji na druhý břeh, aby se zmocnili uherského ležení. Kolem půl druhé odpoledne bylo rozhodnuto.

Stal se zázrak. Na 18 000 uherských bojovníků padlo u Kessenbrunnu přímo na bojišti a dalších 14 000 utonulo v řece. Touto bitvou vystoupal český král Přemysl Otakar II. na vrchol své moci.

Praporec sv. Václava, který měl pozvednout morálku Přemyslových mužů při bitvě, byl velmi vzácnou relikvií, o níž se dodnes moc neví. Traduje se, že za husitských bouří nechali vrbčanští kněží drahocennou relikvii ukrýt – dodnes neznámo kam…

autor: Hocká Eva
rubrika: Historie
Ohodnoť článek:
GD Star Rating
loading...

Komentáře nejsou povoleny pro tento příspěvek.