Pohled na ledovou krajinu na pólech z vesmíru.
Pohled na ledovou krajinu na pólech z vesmíru.Zdroj: Pixmac.cz

Dvě tragické výpravy k severnímu pólu – hlad, kurděje a kanibalismus

2.0/5
Hodnocení:

O prvenství na severním pólu se vedla krutá bitva a dodnes se vedou spory o tom, kdo na něm byl skutečně první. Roku 1909 ohlásil cestovatel a dobrodruh Robert Edwin Peary telegrafuje do Ameriky, že dosáhl nejsevernějšího bodu světa. Ovšem ještě chvíli předtím tutéž zprávu zasílá jeho konkurent Frederick Albert Cook. Spor o severní prvenství nakonec rozsoudil americký Kongres. Cook byl označen za lháře a Pearcy, za nímž stála silná Nacional Geographic Society, byl oslavován jako národní hrdina. Ovšem chybí jediný přesvědčivý důkaz, že oba cestovatelé na pólu byli. Pravdu, který z nich, či snad vůbec alespoň jeden, severního pólu dosáhl, se už nikdy nedozvíme. Jisté je jedině to, že sen o dobytí severního pólu zaplatila svým životem celá řada dobrodruhů. My Vás se dvěma tragickými osudy polárních cestovatelů nyní seznámíme.

Výpravy k severnímu pólu.

Výpravy k severnímu pólu.

Prvním dobyvatelem severního pólu byl Holanďan Willem Barents a to již v 16. století. Hlavním cílem tohoto dobrodruha je objev nové obchodní cesty z Evropy do Asie. Mladý kartograf Barents tedy sestavil sedmnáctičlennou expedici, která vyrazila z Amsterdamu v roce 1596. Výprava zkušeného polárníka, který do země sněhu a ledu vyrazil už potřetí, mířila přímo na sever, protože tehdejší učenci tvrdili, že tudy vede nejkratší cesta do Číny. Jejich loď proto vezla na své palubě cenné obchodní artikly, díky kterým si pak část polárníků zachránila život. Plavidlo záhy uvízlo v zajetí ledových ker poblíž Nové země. Zoufalým Barentsovým mužům nezbylo nic jiného než přečkat zimu v tomto nehostinném prostředí. Z naplaveného dřeva si postavili srub, který později dostal název Barentsův dům. Z látek původně určených k prodeji si ušili přikrývky a teplejší oděvy. Během dlouhé a kruté zimy ale posádku sužoval hlad a především kurděje z jednotvárné stravy. Muž po muži umírá. Při prvních slunečních paprscích se pak zbytek zbědované posádky vydává na namáhavou cestu na jih. Jejich loď však mezitím nerozmrzla, proto k plavbě museli použít čluny. Samotný vedoucí výpravy Barents zaplatil své dobrodružství životem. Z jeho výpravy nakonec přežilo 12 mužů, které zachránili ruští lovci z poloostrova Kola. V Nové zemi však po Barentsově výpravě zůstává srub, jenž přetrvá několik století a ukrytý Barentsův deník. Další lidé se k němu dostávají až v roce 1871 a jejich prostřednictvím se teprve svět dovídá o šílených útrapách, jimiž si muži prošli.

Při svých prvních dvou výpravách na sever získal Willem Barents řadu cenných zkušeností. Jeho posádka se například setkala s ledním medvědem. Šlo o vůbec první zdokumentovaný případ, kdy člověk na nebezpečnou šelmu narazil. Barentsovi muži tehdy medvěda pouze postřelili a doufali, že se jim ho podaří převést do Holandska. Jakmile se však jejich loď rozeplula, muselo být rozběsněné zvíře utraceno. Překvapením pro ně bylo i setkání s mroži. Zvířata, líně se rozvalující po ledových krách, se námořníkům jevila jako snadná kořist. O to větší byl jejich údiv, když ze souboje jen tak tak vyvázli.

Podobně jako Holanďané i Angličané doufali, že přes zamrzlý sever povede cesta na východ. S touto myšlenkou vypluli v polovině 19. století z ústí řeky Temže dva trojstěžníky Erebus aTerror, jimž velel šedesátiletý ostřílený námořník sir John Franklin. Všichni námořníci byli plni optimismu a věřili v úspěch své cesty, stejně jako jejich blízcí na britských ostrovech. Ovšem měsíce plynuly a zprávy o Franklinově výpravě stále nepřicházely. Po dvou letech už Jane Franklinové došla trpělivost a udeřila na britskou admiralitu, aby po expedici jejího chotě začala okamžitě pátrat. Dostalo se jí ujištění, že výprava jejího manžela má zásoby na tři roky. Další rok Britové pro ztracené muže nehnou ani prstem. Když už je ale po třech letech jasné, že výprava nemohla uspět, dávají se věci konečně do pohybu. V roce 1848 britská admiralita vysílá první ze záchranných misí, která má pátrat po osudu 128 členů posádky. Za jejích objevení slibuje odměnu 20 000 liber. Naději neztrácí ani lady Jane, která na vlastní náklady zorganizovala další pátrací akce. V průběhu následujících deseti let se jich zúčastní více než 30 expedicí, které s různým úspěchem informují o osudu Franklinovy výpravy. Jisté je, že žádný ze 128 mužů, včetně velitele Franklina, expedici nepřežil. O příčinách jejich smrti se dodnes spekuluje. Zřejmě nejcennější informace přináší v roce 1854 skotský lékař dr. John Rae. Od Eskymáků se dověděl, že obě plavidla uvízla v ledovém sevření. Muži se pak snažili dojít pěšky do bezpečí, ale podlehli mrazu a někteří se uchýlili dokonce ke kanibalismu. Raeova zpráva, určená původně jen pro oči britské admirality, však unikla do tisku. Vdova Franklinova se však nařčení jejího muže z kanibalismu zuřivě brání a označí Rae za lháře. Až později moderní věda ospravedlnila závěry doktora Raea. Na kostech těl několika mužů z Franklinovy výpravy, nalezených na ostrovech krále Wiliama, byly v roce 1997 objeveny podivné stopy, které svědčí o tom, že se nešťastníci skutečně stali oběťmi kanibalismu svých druhů. Další členové výpravy podle současných vědců zemřeli hlady nebo na otravu olovem. To se jim do těla dostalo po konzumaci špatně zakonzervovaných potravin.

John Franklin svou první výpravu do polárních oblastí vedl už dříve. Jejím hlavním cílem přitom bylo zmapovat severní pobřeží Kanady. Ani tato expedice se neobešla bez problémů a bez mrtvých. Z jejich 20 mužů nepřežilo 11. Většina zemřela kvůli hladu, minimálně v jednom případě šlo ale o vraždu. Ti, kdo přežili, se museli živit lišejníky, a dokonce se v zoufalství snažili rozkousat vlastní kožené boty. Kvůli tomu si Franklin po návratu do Británie vysloužil přezdívku „Muž, který si snědl boty.“

Výlet za polární kruh zkrátka nebyl pro žádné padavky ale pro pořádně drsné muže.

autor: Vladimír Tupý
rubrika: Adrenalin
Ohodnoť článek:
GD Star Rating
loading...

Komentáře nejsou povoleny pro tento příspěvek.