parkour
Zdroj: internet

Matrix z francouzských hvozdů

0.0/5
Hodnocení:

Chuligáni, vandalové či neproduktivní narkomani z řad neorganizované mládeže? Odsuneme je na okraj měst a společnosti? To bychom je ale nejdřív museli dohonit! Koho? No přece pouliční běžce, parkouristy.

parkour

„Mládež se ve svém volném čase baví různě,“ praví modelový sociolog v podání Milana Šteindlera v generačním filmu výrostků 80. let, Vrať se do hrobu. Někdo se věnuje „ušlechtilým koníčkům“, jiný se spokojí s hospodskou či diskotékovou klasikou. Je zde ale ještě jeden druh mladých lidí a je to právě ten, který existuje nezávisle na společenských změnách. I dnes najdeme takové, co musí mít prostě vždy něco extra. Tito jedinci mají vyšší nároky na způsob trávení svého volného času než většina ostatních smrtelníků. Dodejme, že jim kvůli jejich specifickému způsobu zábavy jde často nejen o zdraví, ale nezřídka i o život.

Říká se: „Když nejde o život, jde o..“ Mohu Vám zaručit, že v extrémní zábavě „ Le Parkoure“ o život skutečně jde. Příznivci tohoto „sportu“ se po světových metropolích pohybují podobně jako postavy virtuálního Matrixu, s tím rozdílem, že je při skocích mezi střechami věžáků nejistí žádná ocelová lanka…

Francouzský název tohoto životního stylu připomíná trochu parkurové dostihy, při nichž ušlechtilá zvířata hopsají přes vyšlechtěné překážky. Le Parkoure ale neprovozují koně, nýbrž lidé a neodehrává se na závodišti nebo jiném  určeném místě, nýbrž tam, kde bychom to nejméně čekali. Uprostřed měst, nad křižovatkami, na garážových budovách a střechách policejních stanic.

Říkají si prostě „běžci“ a jejich cíl je zdánlivě jednoduchý: rozběhnout se a nenechat se ničím zastavit. Překážky překonávat pomocí co možná nejelegantnějších, extravagantních a relaxovaných pohybů. Řítí se městem tak divoce, že divákům přechází zrak. Ze střechy na střechu a z balkonu na balkon, který policista by je mohl chytit?

Kořeny Le Parkoure sahají až do 80. let, kdy se francouzský mladík jménem David Belle se svým otcem vydával každý den do lesa, aby tam společně probíhali náročné trasy, které určoval náhodně otec – voják z povolání a člen speciálních zásahových jednotek. Když se pak po nějaké době Belleovi museli přestěhovat do Paříže, do města, a David tak ztratil možnost vybíjet si touhu po dobrodružství v hustých lesích, zrodil se nový adrenalinově estetický sport. „Právě tato situace položila základy pro Le Parkoure,“ tvrdí Sebastien Foucan, další z průkopníků této podivuhodné disciplíny. Místo kořenů, kamenů a stromů poskytlo město překážky v podobě budov, betonových zídek, střech a zaparkovaných aut, jichž se vynalézavý David naučil brzy adekvátně využívat. Svému „umění“ začal říkat Le Parkoure a začal záhy vyučovat další nadšence, kteří se brzy stali novodobými fantomy nočních pařížských bulvárů, respektive na nich hlídkujících policistů.

„Bez bot a jakýchkoli pomůcek jsme se snažili pohybovat městem s tichostí a elegancí kočky a přitom překonávat bez výjimky všechny překážky, které nám stály v cestě,“ vzpomíná David Belle. „Do akce jsme vyráželi většinou v noci, kdy město spí. Několikrát jsme ale svůj „parkúr“ museli ukončit nepříliš efektním skokem z mostu do Seiny. Policajti nás fakt neměli moc v lásce,“ usmívá se David Belle. Přestože se ani současní ctitelé parkouru nesetkávají  s přílišným pochopením mužů zákona a koneckonců ani obyvatel objektů, které  tvoří dráhu pro jejich krasojízdu, rádi by byli chápani jako sportovci. Mluvit o nich jako o chuligánech je pro ně urážka a hluboké nepochopení.

Filosofující volnoběžci

Le Parkoure není ale jen o odvážných skocích. Je to hlavně styl života, který není jen věcí image, hlubší filosofie a disciplína. „Vždycky existuje možnost dalšího kroku,“ tak zní základní myšlenka tohoto „hobby“, u nás přezdívaného „volnoběžectví“. Chcete-li se přidat, nepotřebujete žádné speciální značkové vybavení. Naprostá svoboda je totiž dalším heslem parkouristů. I proto není nutné s sebou do akce vláčet zbytečnou zátěž. „S parkourem můžete začít kdykoli,“ tvrdí jeho stoupenci, „jdete po ulici a v jediném okamžiku může být okolí vaše.“ Nejenom pro finanční nenáročnost, ale i pro pocit svobody, adrenalinové zážitky a nekonvenční filosofické pozadí si tato disciplína získává stále více následovníků. V USA, Francii či Velké Británii jsou dnes již tisíce skokanů. „Je to víc než dobře,“ říká psycholog R. Stuchlík, „každá sportovní aktivita, která vás dokáže  nadchnout, je výborná.“ Disciplína, každodenní trénink, fyzická kondice a nutnost kreativity v myšlení, to jsou vlastnosti a návyky, které Le Parkoure ve svých vyznavačích rozvíjí. Z rozhovorů s největšími osobnostmi světové parkourové scény je jasně patrné, že na ně mají obrovský vliv myšlenky východních filosofií, zejména zen budhismu, který je spojen i s bojovým uměním. „Parkoure je víc než jen sport, je NAD ním,“ tvrdí Sebastien Foucan. „První, co vás na parkouru uchvátí, je jeho vnější stránka. Všechny ty skoky, flipy, salta a podobně. Když se tomu ale začnete opravdu věnovat, budete mnohem víc vnímat filosofickou stránku věci.Jde o ADAPTACI na jakékoli prostředí. Belleův táta byl voják, který se synovi snažil ukázat, jak přežít v jakékoli situaci. Když se dokážete přizpůsobit, adaptovat na jakékoli podmínky, fyzické či mentální, budete šťastni.“

Peníze nebo svoboda?

Ti nejlepší z volnoběžců se v poslední době stali poměrně žádaným obchodním artiklem. Objevují se v reklamách, videoklipech a televizních šotech, které se snaží pro inzerenty získat mladé spotřebitele. Nabídky, které reklamky za volnoběžce nabízí, jsou někdy skutečně  astronomické. Přesto jsou agentury často neúspěšné. Proč? Nejlépe odpoví opět Sebastien Foucan, který je dnes jakousi modlou všech parkouristů. „Skrze parkoure nacházíme sami sebe a své postavení ve světě. Musíme čelit strachu, nerozhodnosti, pýše a dalším problémům a vyřešit je během jediné vteřiny, jinak spadnem. To je přesně to, čemu člověk čelí i v běžném životě. Kdybych to začal dělat za peníze, ztratil by pro mě parkoure smysl i kouzlo.“ Zdá se, že z pravých „běžců“ se cirkusová atrakce hned tak nestane a to jim dodává lesku. „Je to, jako bys chtěl ukázat přirozenou povahu geparda, a tak ho zavřel do zoologické zahrady,“ dodává Sebastien. David Belle i Sebastien Foucan odmítli dokonce i nabídku zahrát si ve filmu věhlasného režiséra Luka Bessona. Oni dostáli svým zásadám, ne už jejich následovníci. Ti neodolali finanční nabídce a „upsali se čertu“. „Film bohužel ukazuje parkouristy  jako obyčejné rebely z ulice, kteří své umění používají ke krádežím. Tím se tihle kluci zpronevěřili původním myšlenkám a vytvořili oddělenou sekci, nazvanou stejně jako film „Yamakashi“, vysvětluje český běžec přezdívaný Nardi, zastupující pražskou skupinu Lezz Kref, která je u nás průkopníkem umění jménem Le Parkoure.

Praha je ráj parkouru

Tvrdí to svorně všichni naši volnoběžci. „Stavby, rozkopané silnice a další výdobytky dneška nám dávají dostatek prostoru k seberealizaci,“ směje se jeden z nich. Je to tak, jak kdysi tvrdil herec Krampol v jedné ze svých povídek: „Praha je pro motokrosaře skvělý trénink, protože každá ulice je tady Taxisův příkop“. „Seznámili jsme se s parkourem na internetu a úplně nás to nadchlo. Od té doby trénujeme, je to tak šest let, kdy a kde se  dá. Dokonce jsme už zaučili další generaci,“ prozrazuje Nardi.

Až se kolem vás tedy mihne běžec, přeskočí přijíždějící auto, obtočí se kolem lampy,vyšvihne se na balkon a zmizí, nelekejte se a vzpomeňte si, že v těch klucích něco je.

Autor:

Zeko

autor: pitrs
rubrika: Nezařazené
Ohodnoť článek:
GD Star Rating
loading...

Komentáře nejsou povoleny pro tento příspěvek.