medved-smirak
Zdroj: internet

Nám se neschováte

5.0/5
Hodnocení:

Už když se blíží podvečer, začíná se Pavel cítit poněkud neklidným. Celým jeho tělem vibruje podivná touha, kterou sám ani neumí popsat. Obléká se do tmavého oblečení, bere si nezbytný dalekohled a videokameru a vyráží… je voyeur, tedy česky řečeno čumil. Sleduje nás při běžných činnostech, ale i při těch, které bychom si rádi nechali jen sami pro sebe. Kolik z nás si vlastně může být jisto svým soukromím?

medved-smirak

Jeho voyeurství je svým způsobem pravý adrenalinový sport. Na rozdíl od mnoha svých „kolegů“ voyeurů má totiž Pavel své „pozorovatelny“ na dosti nepřístupných místech. Jsou jimi střechy výškových budov, vzrostlé kmeny stromů, tovární komíny nebo třeba odpočívající noční jeřáby. „Mám doma veškeré potřebné horolezecké vybavení. Občas musíme budovat i nouzové posedy,“ potvrzuje Pavel, „někdy je to vážně o hubu“. Jeho lékařské záznamy jsou prý plné různých zlomenin a dalších nepříjemných následků pádů z výšek. Voyeurství je úchylka, které se jen těžko brání. Zvláště v dnešní době, kdy nám technika dovoluje téměř zázraky. Už od malička Pavel prováděl podobné věci. „Sledoval jsem návštěvy mojí mámy v koupelně při sprchování nebo když se převlékala. Když jsem jednou dostal poznámku, vylezl jsem po balkonech paneláku do patra, kde dotyčná učitelka bydlela, a sledoval jsem ji. Trvalo to tenkrát snad dvě hodiny a já cítil neuvěřitelnou satisfakci. Vařila, dívala se na televizi a převlékala se. Mrznul jsem tam, ale stálo to za to. Byl to dost silný zážitek.“ Silný pocit, že kontroluje situaci, ho pak mocně lákal.

Voyeur nemusí být vždy nebezpečný – spíš je to člověk, který není plně vyvinutý,“ popisuje Pavla psycholog. V Pavlově případě je spíš nebezpečný sám sobě. Přivázaný na laně ve výšce kolem třiceti metrů nad zemí je schopný pořídit si kvalitní záběry vybraných lidí. Nejde už jen o učitelky, naopak. Teď jsou oběťmi ženy, které vůbec nezná.

Lov začíná

Pavlovi nejde  jen o výsledek, jak tvrdí, ale o všechny ty věci kolem. Společně se svým kamarádem má rozpracovanou celou metodiku pozorování. „Od vyhlédnutí objektu přes jeho vystopování, nalezení vhodného ,posedu‘ až po samotnou pozorovací akci jde vlastně o profesionální práci,“ tvrdí Pavel. Když někdo z této zvláštní dvojice zahlédne během dne „lovnou“, jak ve svém slangu nazývají pozorovanou oběť, okamžitě dá tomu druhému echo přes mobilní telefon. „Máme samozřejmě spousty kódových slov pro tu kterou akci nebo situaci,“ vysvětluje Pavel „Dneska přece nikdo netuší, jestli není odposloucháván,“ směje se. Ten z nich, kdo lovnou spatřil první, má také právo ji vystopovat. „Je to mezi námi takové privilegium, jako právo první noci,“ říká Pavel. V nejbližší volný večer se pak oba lovci-šmíráci vydávají na místo, kde vyberou zmiňovaný posed. Poté už jim nic nebrání v tom, aby se navrtali do soukromí (mnohdy víc než intimního) nic netušícího člověka, v jejich případě většinou ženy. Pomocí vojenských dalekohledů a speciálních videokamer pak naplňují svou sbírku a touhy. Přesto, že takové chování bude většině čtenářů připadat nechutné, Pavel tvrdí, že jsou „i horší týpci“. „Znám lidi,“ říká, „kteří se pokoušejí získat podvodem nebo pod pohrůžkou násilí pohled na obnažené ženy. Vydávají se buď za lékaře, zdravotnického pracovníka, dámského krejčího či fotografa aktů a přimějí tak ženu, aby se před nimi svlékla za účelem prohlídky, měření nebo fotografování. Další dokonce docházejí do nemocnic a převlečeni do bílého pláště obcházejí nic netušící pacientky na pokojích. Jiní zas pozorují milence a vydávají se za mravnostní policii,“ směje se. „Voyeur považuje celý svět za určitý druh erotického kina, které je k dispozici každému, kdo si dokáže zjednat přístup. Proto je často rozhořčen, když je zatčen a souzen. Nechápe, jak může někomu vadit, že má prostě jen otevřené oči,“ vysvětluje Pavlův psycholog. Jedné z jeho obětí to skutečně nevadilo…

Oběť v objetí

Je mi jasné, že to bude znít jako dost divná náhoda,“ říká čtyřicetiletá Jana. „Jednou jsem se převlékala a v zrcadle jsem uviděla někoho na protějším baráku. Lekla jsem se, to zas jo, ale pak jsem si řekla: ,O.k., chceš si hrát?‘“ Pavel si ničeho podezřelého nevšiml, a tak dál nerušeně pokračoval ve svém pozorování. „Zrovna v té době jsem viděla film o Jimu Morrisonovi z Doors. No a tam je právě jedna scéna, kde Jim udělá něco podobného – pozoruje svoji budoucí holku oknem ze stromu,“ vysvětluje dále Jana. „Připadalo mi to tenkrát fakt romantický a dobrodružný,“ vzpomíná. „Otevřela jsem okno a pozvala ho na kafe. Vylezl ke mně pak po hromosvodu a odešel až ráno.“ Nedlouho poté se dokonce vzali. Její naivita ale nevydržela příliš dlouho. „Několik dní po svatbě se zase sbalil a vyrazil na ty svoje toulky,“ popisuje svoje rozčarování. „Věřila jsem, že je to jenom dočasný problém, který se po svatbě urovná, ale mýlila jsem se.“ Pavel podléhal své touze po svatbě stejně jako před ní. „Už jsem se s tím ale smířila. Máme děti, a tak ani nevidím jiné východisko,“ dodává rezignovaně. Voyeurství je totiž problém celoživotní. Podle odborníků se léčba takovéto úchylky podaří jen zhruba u padesáti procent pacientů. Počet těch, kteří však pomoc nikdy nevyhledají, je mnohem větší. Touha slídit vede často až do kriminálu. Ovšem jen v případě, že je spojena s nějakým jiným deliktem. „Zákon se k podobným záležitostem staví poměrně nezaujatě,“ tvrdí policista, který nechce být jmenován. „Pokud takový blázen nikomu neublíží nebo jinak nepřekročí zákon, nemůžeme toho moc dělat.“ Svým způsobem je ale velká většina populace voyeurská. Stačí se podívat na nejčtenější tiskoviny nebo televizní show. Nahlédnout do soukromí hvězd, do jejich vztahů a ještě lépe do ložnic je touhou mnoha mužů i žen. Potvrzuje to například i úspěch takových reality-show jako byl Big Brother, kde můžeme pozorovat své oblíbence při běžných činnostech a rozhovorech. „A na tohle se všichni ti, co mě odsuzují, dívají se stejnou náruživostí jako já,“ říká s jistou útrpností Pavel. 

autor: pitrs
rubrika: Nezařazené
Ohodnoť článek:
GD Star Rating
loading...

Komentáře nejsou povoleny pro tento příspěvek.