nohy do praku
Zdroj: internet

Prasečinky – včera, dnes a zítra

5.0/5
Hodnocení:

No ty seš ale prasák! Už jste tenhle bojový pokřik taky někdy slyšeli? A že vám u toho na tváři přistála i jistá rychlá ženská ruka? A že se ta paní u toho netvářila příliš nadšeně? No, může se to stát. Je však také dost dobře možné, že už tato slova nikdy neuslyšíte. Stačí jen ženu patřičně poučit!

Ano, je totiž úplně jedno, zda to bude v sobotu večer nebo v neděli ráno, zda se bude psát první století před Kristem nebo rok 2011. Pořád zde bude pár sexuálních tabu, která mohou někoho pohoršovat. Nicméně platí, že v sexu je povoleno všechno, co je oběma příjemné a co zároveň nikomu z účastníků nepřinese úhonu na zdraví. Stačí tedy vaši vyvolenou vhodně naladit. Nemusíte ji zrovna brát na exkurzi do ložnice k sousedovi, stačí pár informací. Když třeba nadhodíte, že ještě sedmdesátiletý literární génius Victor Hugo se svou dvaadvacetiletou milenkou vyšvihl i devět čísel za noc, dočkáte se zajisté pochopení i vy. A vůbec u toho neuslyšíte slova jako „prasák“ a „čuňák“!

Jenom pamatujte, že chcete-li se vůbec něčeho dočkat, za žádnou cenu nesmíte zmínit jednu z teorií rané křesťanské církve (chudák Panna Marie, podle onoho vysvětlení totiž došlo k početí Ježíška uchem). To byste se pak doma mohli dočkat maximálně tak partnerky s těsně utaženým čepečkem, která by jako vrchol sexuálních aktivit vnímala šeptání do ouška!

Ale dost povídaček, jdeme vstříc těm prasárničkám!

Malé škádleníčko

Listovat v pornografickém časopise, lehce slinit nad obrázky obnažených slečen nebo šmejdit na erotických internetových stránkách už nemůže být považováno za prasárnu pomalu ani v domově důchodců. Pche, to je přece moderní doba! Ale ani ta nesnese všechno. Respektive, dnešní ženy by se asi třeba jen těžko smířily s tím, co se dělo v šestnáctém století v Evropě, kdy prý bylo zvykem, že když na ulici potkal nějaký gentleman dámu, věnoval jí kromě pozdravu i „masáž“ ňader. Tohle šátrání a šmejdění po hrudníku však bylo dovoleno – k velkému zklamání některých mužů – pouze mezi příbuznými.

Na druhou stranu dnes už by zase jen málokoho pohoršil Oscar Wilde a jeho poučná kniha Lady Fuckingham. Tahle malá bible chlípníků minulých staletí nabízela šlehání březovými metličkami, anální sex, „našpulené pipinky“ a další nemravné hrátky. Kdysi bylo toto dílko označováno slovy „duchaplná prasárna“, dnes už jej můžeme nazývat tak maximálně jako „lechtivé počtení“. Každopádně by si Lady Fuckingham zasloužila klasifikaci „doporučená literatura na dobrou noc“. Prasárničky z dob dávno minulých mají prostě něco do sebe a zaručeně vás dobře naladí!

Ovšem za prasárnu se dnes již pomalu ani nedá považovat to, čím se bavil komunistický vůdce Mao Ce-tung. Údajně totiž věřil, že čím víc sexu bude mít, tím déle bude žít. A tak zvyšoval počet svých milenek a ještě coby sedmdesátiletý se oddával skupinovému sexu. Ne snad, že by se takto bavil každý pár, ale pozvat si do postele dvě holky se už nejednomu samci podařilo i bez označení „prasák“.

Doba zřejmě přeje bujaré mužské fantazii (nebo se nám tak uvolnila morálka?), protože ani nějaké to sprosté slůvko během aktu už hned tak někoho nevyděsí. Pravda, taková narotofilie, jak se této úchylce říká, může občas sklouznout až k sado-maso kočkování, ale když se dotyčný „prasák“ krotí, nebývá s tím problém. Ten však nastává nejčastěji ve chvíli, kdy má začít sprostě povykovat žena. Ne každá je totiž stvořena k tomu, aby předváděla herecké etudy s vulgárním nádechem a ještě se u toho vzrušila.

Doslova čuňárna

Takže teď přiostřujeme. Víte, jaké aktivity už si označení „prasárna“ skoro zaslouží? Ty, co páchnou! Přímo hnojem zavání to, co se traduje o surrealistickém malířském mágovi jménem Salvador Dalí. Údajně se chtěl své milované múze Gale zalíbit ještě víc než obvykle, a tak ho napadlo, že si pořádně vyholí podpaží, nejlépe až do krve, a následně použije parfém s odérem kravského hnoje. Není známo, zda to fungovalo, ovšem když už jsme u toho hnoje a různých pachů, je to jen krůček k sexuální praktice známé jako koprofilie, kterou za pořádnou prasárnu mnozí považují. Jedná se přímo o sexuální úchylku, při níž má dotyčný tendenci využívat výkaly jako prostředek vzrušení. „Postižení“ sbírají třeba použitý toaletní papír, chtějí, aby na ně partner močil nebo kálel, anebo aby oni mohli naopak močit do partnerových úst. Není-li vám jen při pomyšlení na tuto aktivitu mdlo, můžete si o ní více nastudovat v knize „120 dní Sodomy“.

Tam si také můžete počíst o další „prasárně“. Je to možná překvapení, ale ne každé ženě je dvakrát příjemné vyvrcholení rovnou mezi oči. Této sexuální praktice se říká facial a určitě k ní ženu nepřesvědčíte, pokud zdůrazníte, že to byla oblíbená aktivita Markýze de Sade.

Označení „prasák“ si nicméně můžete snadno vysloužit i při poněkud decentnější aktivitě. Respektive v momentě, kdy dámě navrhnete, že by bylo fajn zkusit jí do pochvy vložit nějaký předmět. Vkládáním „drobností“ do partnerky si zpříjemňoval sexuální hrátky i sám Casanova. I když ten své tři zlaté kuličky strkal do žen jako antikoncepční pomůcku. Podobně jako řada dalších z nějakého důvodu (a na základě mnoha let praxe) věřil, že právě tohle je ta nejlepší antikoncepční metoda – asi byl synkem Štěstěny, nebo byl neplodný, ale to už je asi na jinou debatu.

Prasárna největší

Řítíme se do finále – na nejvyšší level čuňáren. Takže víte, kdo je skutečně „prasák“ s velkým P?

Prasák je ten, kdo někomu ucpe anální otvor s tím, že se jedná o léčebnou metodu. Ttímto způsobem se prý pokoušel v devatenáctém století léčit jistý newyorský lékař choleru.

Prasák je ten, kdo daruje své manželce penis svého nepřítele a nutí ji, aby dar požila, protože jen pak bude plodná. A žádné odvolávání na minulost, nemusí se všechno zkoušet jen proto, že takhle se to dělalo v devatenáctém století u brazilského kanibalského kmene Cubeo!

Prasák je ten, kdo rozdává dámám jako malou pozornost vzorky svých výkalů a ještě čeká, že budou nadšené – tak jak to na důkaz přízně dělával jeden marocký sultán, který tímto způsobem „děkoval“ dvorním dámám.

Prasák je ten, jenž si před aktem dá sklenku vína ze tří penisů (z tuleního, jeleního a psího) a tvrdí své vyvolené, že tím posiluje svou mužnost (tak jako to kdysi praktikovali v Číně).

Prasák je ten, kdo si jako afrodiziakum slupne exkrement z pulce a ohání se tím, že takto se posilňovali i králové (ano, ve Francii se to dělalo, ale v sedmnáctém století!).

PS: Pamatujte, že každý pár je jiný, tak jako je jiný každý člověk. Takže to, co jeden považuje za „prasárnu“, může druhý vnímat jako rozkoš. Není na světě člověk, který by se zavděčil lidem všem. Ale když se umí dva (nebo i tři) lidé zavděčit jeden druhému (či třetímu), je to úžasné. A pak to rozhodně není žádná „prasárna“!

Autor: Ilona

autor: pitrs
rubrika: Sex a vztahy
Ohodnoť článek:
GD Star Rating
loading...
  1. luboš

    Tak to jsou ale pěkné prasárničky :d Hlavně abych doma na ženu žádnou z nich nevyzkoušel nebo bude se mnou konec :D