Tvrdé tresty za zločin.
Tvrdé tresty za zločin.Zdroj: Profimedia

Starověké a středověké tresty za zločiny. Některé se používali jěšte v minulém století.

4.5/5
Hodnocení:

Starověcí i středověcí zákonodárci byli opravdu velice kreativní, co se týče způsobu popravy provinilců. Z některých metod se člověku můžou ježit vlasy a dnešní zločinci mohou být opravdu rádi, že žijí v osvícenější době, alespoň co se represivních opatření týče. Různé druhy definitivního konce jsou uvedeny ve starořímských zákonících, ale i v zákoníku Marie Terezie z roku 1769. Jejich podoba se postupem času měnila a mnohdy nešlo jen o samotné usmrcení provinilce, ale o prodlužování jeho utrpení, které mělo působit jako odstrašující příklad pro ostatní potencionální lumpy. Nyní Vám představíme nejděsivější exekutivní postupy napříč dějinami i zeměmi.

K velmi šokujícímu postupu popravy dochází v Persii zhruba kolem 6. století před naším letopočtem. Za vlády Kambýsa II. došlo k šokující situaci během jmenování nového soudního představitele. Když nováček usedal do soudcovské židle, pochvaloval si jemnost koženého potahu tohoto nábytku. Panovník mu s pobavením oznámil, že se jedná o kůži jeho předchůdce, který vynesl nespravedlivý rozsudek… Stahování z kůže mohlo ve starověku kromě soudců potkat také nevěrné ženy. Ve středověku se tento trest vynášel jen zřídka. Jeden příklad ze 12. století pojednává o jistém lučištníkovi, který při obléhání hradu střelou z kuše zranil anglického krále Richarda Lví Srdce. Vysloužil si takto velmi krutý a bolestivý trest! Když Angličané hrad dobyli, odvezli tohoto provinilce do Anglie, kde byl zaživa stažen z kůže jako dobytek. Pod kůži mu jezdila čepel a odlupovala z ní veliké cáry, až bylo vidět živé maso a jeho tělo bylo jednou otevřenou ranou.

Tvrdé tresty za zločin. Nabodnutí na tupý kůl.
Tvrdé tresty za zločin. Nabodnutí na tupý kůl.

Jednou z nejhorších exekucí bylo nabodnutí na kůl. I když je jeho používání záležitostí především orientálních a asijských národů, byl rozšířen po celém světě. Už v roce 480 př. n. l. nechává napíchnout na kůl rozzuřený král Xerxés I. tělo svého mrtvého soka z bitvy u Thermopyl, spartského krále Leonida. V 16. století Karolínský zákoník španělského krále a římského císaře Karla V. stanovuje nabodnutí na kůl jako trest pro ty ženy, které zabijí své vlastní dítě. Asyrští vládci zase nabodávají na kůl povstalce a zajišťují si tak poslušnost poddaných. Nabodnuté oběti trpí i několik dní, a tak po revolučním období většinou nastává dlouhodobý klid. Mezi nejvýznamnější osobnosti, které tento trest s oblibou využívaly, patří ruský car Ivan Hrozný nebo valašský kníže Vlad III. Napichovač známý také jako legendární Dracula. Technika narážení na kůl byla po celém světě víceméně stejná. Odsouzený byl položen na zem, byly mu roztaženy nohy a ruce svázány za záda. Poté přišel kat s kůlem s tupou špičkou. Ta totiž nepoškodila důležité orgány a tak trvalo i několik dní než oběť zemřela. Kůl se vrážel do těla vší silou řitním otvorem. Poté vzal kat těžkou palici a zatloukl kůl 60 cm do těla. Pak byl i s odsouzencem vsazen do připravené jámy. Po vzpřímení váhou těla pronikal kůl čím dál tím hlouběji do těla, až nakonec vylezl podpažím, hrudí, zády nebo ústy.

Řezání pilou používali jako hrdelní trest zejména starověké národy. Oběť byla dána do velké dřevěné bedny, silně stisknuta mezi dvě prkna a rozříznuta pilou ve výši pasu. Podobné typy poprav přímo miloval římský císař Caligula. Rozřezání podélně bylo v minulosti trestem zejména pro homosexuály. Postupovalo se tak, že kati odsouzence pověsili za nohy hlavou dolů a začali řezat mezi nohama v tříslech. Při tomto postupu se oběti nahrnula krev do hlavy a lépe se okysličil mozek a tím se zvýšila muka. Vědomí ztratil odsouzený většinou, až se pila svými ostrými zuby zařezala do středu břicha. K tomuto ohyzdnému mučení se uchýlili francouzští venkované ve Vendée během Velké francouzské revoluce. Vesničané se tak mstili zajatým republikánským vojákům. Poslední popravy tohoto druhy byly zaznamenány během německé okupace Francie roku 1940 a vykonavateli trestu byli nacisté.

Jeden z nejhorších a nejbolestivějších trestů smrti, který se těšil oblibě zejména v Orientu, bylo rozpárání břicha. Například ve starověké Persii odsouzenému kati rozpárali břicho, vytáhli střevo oběti a namotávali ho na naviják. Postupně tak z útrob nešťastníka, který byl při vědomí, vydolovali šest až osm metrů trávicího traktu. Poté odsouzenec ztratil vědomí a následné rozčtvrcení už nevnímal. Takto byl potrestán například syrský biskup Erasmus roku 303 za to, že náležel ke křesťanům. Římský císař Diokleciánus toto vyznání totiž neuznával. V roce 1437 zavraždili šlechtici Robert Graham a Robert Stewart Atholl skotského krále Jakuba I. Skotského. Poddaní nehodlali nechat smrt panovníka bez odezvy. Atentátníci byli zadrženi a trýzněni. První den mučení byli dáni do košíku, vyzdviženi kladkostrojem do vzduchu, poté puštěni dolů a silným trhnutím prudce zastaveni – tak jim násilně roztáhli klouby. Poté je umístili na pranýř, kde byli korunováni rozžhavenou železnou korunou. Třetí den jim rozřezali útroby a vyndávali jejich orgány kus po kuse, až zemřeli.

Ve středověku byl jedním z nejhorších trestů, jaký mohly soudy uložit, lámání údů v kole. Později se ukázalo jako praktičtější lámat končetiny odsouzencům na svatoondřejském kříži, což byl kříž ve tvaru písmene X a následně rozlámané končetiny teprve vplétat do připraveného kola. V roce 1532 zavedl císař Karel V. tento trest na území Svaté říše římské (dnešní Německo). Odsouzený je položen zády na dva trámy ve tvaru svatoondřejského kříže a kat železnou tyčí udeřil odsouzeného do každé končetiny. Na každé do dvou míst. Trestaný tedy dostal celkem osm ran a pak ještě dvě nebo tři do hrudi, kterým se říkalo rány z milosti. Ty měly ukončit utrpení odsouzeného, ale většinou se míjely účinkem. Poté nebožáka kati vpletli do kola a takto vystavili, aby umíral následujících několik hodin. K tomuto trestu přitom stačilo málo – třeba přelézt sousedovu zeď nebo něco ukradnout. Francouzský král Jindřich II. v polovině 16. století pak z lámání v kole udělal univerzální trest skoro za všechno od zlodějiny až po vraždu. Před tímto trestem neušly ani děti – ve Francii byl tímto způsobem popraven čtrnáctiletý zlodějíček.

Vedle výše popsaných trestů existovala ještě spousta dalších. Trestanci byli věšeni na šibenici, topeni, vrazi dětí byli pohřbíváni zaživa, kacíři byli upalováni a tak dále. Až v průběhu 19. století se hledal humánnější způsob poprav. Našel ho Harold P. Brown, který vynalezl roku 1888 elektrické křeslo. Jeho vynález je použit v reálu o dva roky později a je využíván dodnes.

autor: Jana Pokorná
rubrika: Historie
Ohodnoť článek:
GD Star Rating
loading...
  1. Jack.Big

    Inspirativní čtení. Některé z uvedených praktik bych znovu klidně zavedl.

  2. Lordbob

    Tohle je hodně zajímaví