tatra_T87
Zdroj: internet

Stříbrný mravenec ve službách Hanzelky a Zikmunda

5.0/5
Hodnocení:

Naši proslulí cestovatelé Hanzelka se Zikmundem nazvali svou Tatru 87 stříbrným mravencem a projeli s ní v letech 1947–1950 kus světa. Z Československa přes Afriku a Jižní Ameriku zpátky domů. Tenhle stříbrný vzduchem chlazený osmiválec s mohutnou zadní ploutví na aerodynamické karoserii a třemi reflektory vzbuzoval mimořádný zájem všude ve světě, kde se objevil. Je to vůz, který se stal se legendou.

tatra_T87

Tatra 87 – model vyráběný v letech 1937–1950, se kterým cesty podnikli – je čtyřdvéřový vůz se vzduchem chlazeným vidlicovým osmiválcovým motor s rozvodem OHC a pohonem zadních kol. Motor je umístěný vzadu, má zdvihový objem 2 968 ccm, 75 koní a udávanou maximální rychlost 160 km/h. Nádrž pojme 55 litrů paliva, přičemž průměrná udávaná spotřeba je 12,2 l/100 km. Délka vozu je 4 740 mm, šířka 1 670 mm, výška 1 500 mm, rozvor 2 850 mm a hmotnost 1 370 kg. Krásku, která později prokázala výtečné vlastnosti v  obtížných podmínkách při cestách H+Z, vyráběla Tatra Kopřivnice a vlastnili ji mimo jiné John Steinbeck, Eliška Junková, E.F. Burian či Vítězslav Nezval, ale vozíval se v ní také Klement Gottwald nebo Antonín Zápotocký a řada dalších známých osobností.

Nic není zadarmo

Cesta k získání Tatrovky pro realizaci svého plánu vedla přes praxi H+Z v kopřivnické Tatrovce. Absolvovali ji jak ve výrobě, tak v autoopravně. Tato praxe, o kterou oba požádali, spolu s vypracovaným projektem a doporučením obchodní VŠ a prestižního Spolku komerčních inženýrů přesvědčila vedení kopřivnické Tatry o vážnosti rozhodnutí budoucích cestovatelů. Automobil jim byl zapůjčen s tím, že se vedení zavázalo dodávat jim i náhradní díly a pokrýt tak náklady, které by jinak nemohli hradit. Oni se na oplátku zavázali propagovat tatrovku v zahraničí s tím, že se pokusí navázat obchodní kontakty.

Lyžování na písku

Tatra 87 alias stříbrný mravenec se často pohybovala v extrémních podmínkách. Poslušně přelézala nekonečná oraniště, zřícené balvany a suť na cestách, šplhala nad nechráněnými okraji propastí, čelila teplotním výkyvům i vichřici, zdolávala výškové rozdíly tisíce metrů, brodila se vodou, díky koncepci vozu s rovnou podlahou a díky světlé výšce bravurně zdolávala písečné duny – po rozjetí jela po břiše do té doby, než se kola chytila pevnějšího podkladu. Zvládla venkovní teplotu 59 stupňů celsia v Núbijské poušti, ale motor neprotestoval a teplota jeho oleje nepřekročila 70 stupňů. Při poruše dokázala jet několik hodin na šest válců na jedničku a dvojku, přičemž teplota oleje ani tehdy nepřekonala povolenou mez. Cesty, které H+Z podnikli, byly v té době unikátní a jedinečné zkrátka i z hlediska motorismu.

Autoservis v kufru

Cestovatelskými legendami se tak stali nejen oba dobrodruzi, ale také jejich vůz. H+Z si jej nechali dovybavit speciálním kufrem, který přesně zapadl na zadní dvě sedadla. Plně naložený vážil 130 kg a není se čemu divit. Byl nejen jejich šatnou, ale také kanceláří vybavenou mimo jiné například dvěma psacími stroji. Také zastával funkci skladu autodílny se spoustou náhradních dílů. Jeho případným vyjmutím a sklopením předních sedadel vznikl prostor, kde oba cestovatelé mohli přespat. Příliš této možnosti ale nevyužívali a spali většinou „pod širákem“ ve spacáku a pod moskytiérou.

Bévépéčko značky Tatra v bolivijské říčce

Přebrodit nějaký ten potok či říčku zvládala Tatra k údivu své posádky se stejnou samozřejmostí jako vojenské vozidlo bojové pěchoty zvané „bévépéčko“. V Bolívii, zhruba osm kilometrů od osady Las Carreras, byla palivová nádrž prázdná a auto jelo snad už jen na výpary z benzínu. Aby toho nebylo málo, v cestě za palivem a dalším dobrodružstvím mu stála říčka. Tatra rozrazila širokými boky její vodu, ale voda byla hlubší, než H+Z předpokládali. Začínalo to vypadat dost dramaticky. V jednom místě voda sahala až do půli dveří. Když se Tatrovka jako zázrakem z té šlamastiky vyhrabala, crčela z ní voda a ze zadní kapoty se valila pára. První, co člověka napadne, je, že válce dostaly smrtelnou ránu. Totéž napadlo i oba cestovatele a jejich překvapení, když motor protočili klikou (nejprve s vypnutým zapalování) a posléze ho bez potíží natočili, bylo nezměrné. Voda podle jejich zjištění šplíchla na výfukové potrubí, leč mezi válce se dostala jen z ventilátorů. Ty v rozhodné chvíli pracovaly ve vysokých obrátkách a vniknuvší vodu rozprášily na kapky, které ani rozpáleným válcům nemohly ublížit. Vysoko nad zemí uložený rozdělovač ochránila přední stěna a vlhké kabely rychle oschly. Zvláště to byly chvíle, kdy si oba cestovatelé intenzivně uvědomovali, jaký poklad jim ve splnění cestovatelského snu pomáhá.

Sázka na jistotu

Někdy by však bývalo zapotřebí, aby byla Tatra navíc hlídacím a pořádně kousajícím psem. Aby dokázala ochránit i sama sebe, jako v případě úmyslného naříznutí brzdových hadiček.

Ani tak spolehlivé auto, jakým byla, proti záškodnickému jednání nic nezmohlo. Po téměř pěti stech kilometrech vyprahlé pouště se v Sirtě za monotónního zvuku motoru za mírnou zatáčkou podél vysoké zdi vynořila před autem těžká železná závora. Pedál brzdy bez odporu klesl na podlahu, ruční brzda rovněž vypověděla službu, havárie byla neodvratná. Takové selhání a tak najednou? Kdo by tomu uvěřil, zvláště po nepříjemných jednáních s místními nejen civilními, ale i vojenskými úřady a navíc ve složité době? Přední kapota, reflektory, nárazník, ale i řízení a celý mechanismus předku vozu byl těžce poškozen. Po odmontování zadního levého kola zela ve středu brzdové hadičky trhlina. Vnější vrstva trubice, která ji zpevňuje při maximální námaze, byla v délce cca 5 cm proříznuta. U konce přetrženého lanka mechanické brzdy byla většina praménků přeštípnuta. Vše bylo provedeno tak, aby se poškození projevilo až při plném zatížení brzd. Sázka na jistotu, která naštěstí nevyšla. „Jen“ zkomplikovala život, zdraví a další cestu. Havarovaný vůz putoval nákladní lodí do Alexandrie, kde dle sdělení kopřivnické Tatry byly shodou okolností v přístavu tři neproclené vozy Tatra 87 a dle instrukcí na jedné z nich měli H+Z pokračovat ve své cestě dál.

Tatra se udržela ve výrobě 14 let a po více než 3 000 kusech se jen zaprášilo. Tisícové objednávky sjednané v zahraničí Hanzelkou a Zikmundem se bohužel nerealizovaly. Komerční cíl – splatit Tatře dluh a vyřídit objednávky na nová vozidla – zkrachoval po převratu v roce 1948. Zážitky z cest cestovatelé zpracovali do knižní podoby, natočili spoustu filmového materiálu, nafotili nepřeberné množství fotografií. Automobil, který projel půlku světa, můžete vidět na vlastní oči můžete ve sbírce Národního technického muzea, kam ji věnoval Ing. Jiří Hanzelka.

Autor: -ebra-

autor: pitrs
rubrika: Auto Moto
Ohodnoť článek:
GD Star Rating
loading...

Komentáře nejsou povoleny pro tento příspěvek.