Práce osvobozuje
Koncentrační táborZdroj: Profimedia

Továrny na smrt – nacistická zvěrstva v polských koncentračních a vyhlazovacích táborech

5.0/5
Hodnocení:

Holocaust je dodnes považován za největší tragédii v dějinách lidstva. Označuje zavraždění přibližně šesti miliónů Židů nacisty a jejich spolupachateli. V době od napadení Sovětského svazu Německem v létě 1941 do konce války v Evropě v květnu 1945 nacisté a jejich spolupachatelé usilovali o zavraždění každého Žida, který žil na území pod jejich nadvládou. Diskriminace Židů začala však již s Hitlerovým nástupem k moci v lednu 1933, a proto mnoho historiků považuje právě tuto událost za začátek holocaustu. Židé nebyli jedinou obětí Hitlerova režimu, ale byli jedinou skupinou, kterou chtěli nacisté úplně vyhladit.

Účtovat se Židy začal Hitler už na stránkách svého díla Mein Kamf a po jeho nástupu k moci nabral protižidovský odpor daleko ostřejších forem. Hitler prostřednictvím svého minstra propagandy Josepha Goebbelse započal brojit proti Židům, označil je za viníky německé prohry v 1. Světové válce a příčinu všeho zla. Pomocí „konstruktérů konečného řešení židovské otázky“, kterými byli především Heinrich Himmler, Reinhard Heydrich a Adolf Eichmann, započalo plánování toho, jak s židy naložit.

Jeho postup měl obludnou logiku:

Osvětim

Osvětim

Nejprve bylo nutné skupinu označit. Židy totiž nepovažoval za skupinu náboženskou, nýbrž rasovou. To znamená, že za Židy byli označení i ti, kteří nepatřili k židovské obci, ovšem jejich rodiče a prarodiče se k náboženství hlásili. Dalším krokem bylo přijeti protižidovských diskriminačních tzv. Norimberských zákonů. Díky nim byli vyřazeni ze společnosti – nesměli nakupovat v árijských obchodech, jezdit hromadnou dopravou, chodit po chodníku atd. Následovala koncentrace na jedno místo a poté deportace. První koncentrační tábor vznikl již roku 1933 a nazýval se Dachau. Byl sběrným místem především pro politické vězně, odbojáře, homosexuály a nábožensky nepřizpůsobivé (jehovisty). Tento tábor nebyl vyhlazovací, nicméně díky strašným životním podmínkám dosahovala i tak úmrtnost vysokých hodnot. S narůstajícím počtem zatčených odpůrců režimu vznikaly v Německu další a další tábory podobného charakteru. Vězni byli také Židé a tábory praskaly ve švech. Pomalu se schylovalo k další etapě konečného řešení – celkové likvidaci židovského národa.

Od roku 1941 začaly vznikat na území obsazeného Polska zvláštní tábory v dokumentech označované jako pracovní. Měly být konečnou stanicí Židů z celé Evropy. Největší z nich se nalézal v Malopolském vojvodství při ústí řeky Soly do řeky Visly. Název dostal podle městečka rozkládajícího se opodál – Osvětim (německy Auschwitz). Skládal se ze tří částí: Osvětim I, čili kmenový tábor vybudovaný z bývalých vojenských kasáren. Právě nad jeho branou je umístěn cynický nápis „Arbeit macht frei“ (práce osvobozuje). Vyhlazovací tábor Osvětim II – Březinka (Birkenau), kde v plynových komorách zemřelo více než milión Židů a Osvětim III – Buna, kde si německá firma I.G.Farben zřídila továrnu na výrobu syntetického kaučuku.

Osvětim

Osvětim

První transporty začaly do Osvětimi přijíždět již roku 1941, ale hromadné vyhlazování bylo realizováno až o rok později, přičemž hlavním místem likvidace evropských Židů byla Osvětim – Březinka. Zde byly postupně vybudovány čtyři komplexy obsahující plynovou komoru a krematorium. Obrovské komíny krematorií celé noci chrlily popel svých obětí a pamětníci vzpomínají, že to byl hrůzostrašný pohled a zápach, jenž se linul po okolí.

Od přeživších vězňů je znám celý systém nacistického vyhlazování. Po příjezdu transportu byli lidé vyhnáni z dobytčích vagónů za asistence dozorců SS a okamžitě byli odděleni muži od žen a dětí. Ihned po příchodu táborových lékařů následovala selekce – oddělení práce schopných jedinců od ostatních. Lékaři pokládali příchozím tři otázky, které v podstatě rozhodovaly o životě a smrti: Věk, povolání a zdravotní stav. V táboře totiž nebyli potřební lidé starší 45 let, lidé se zdravotním handicapem, děti a těhotné ženy. Všichni takto nevyhovující byli posíláni doleva. Jedinci uznáni za zdravé a silné se měli řadit doprava.

Šibenice, kde byl po válce pověšen velitel lágru Rudolf Hoss

Šibenice, kde byl pověšen velitel lágru Rudolf Hoss

Mezi lidmi nevládla panika, neboť byli přesvědčeni, že byli do tábora dopraveni na práci a esesáci je v tom utvrzovali. Psychologicky zvládnutý dav byla jediná záruka úspěchu celé akce. Němci si dobře uvědomovali, že ani s pomocí zbraní by nebylo možné zvládnout početnou skupinu, která si je vědoma toho, že jde na smrt.

Po selekci přijela nákladní auta, na jejichž korby nastupovali všichni, kterým bylo určeno stoupnout si doleva. I tehdy divadlo pokračovalo – esesáci pomáhali starcům nastoupit a ujišťovali všechny, že teď se jedou vykoupat a odvšivit a poté je bude čekat teplý čaj a pečivo. Lidé ochotně a spořádaně nastupovali a mnozí se již těšili na občerstvení, jelikož byli hladoví po cestě. Nákladní auta s živým nákladem pak zamířili do zadní části tábora, odkud mezi stromy čněl obrovský komín. Za kolonou aut vyrazila sanitka označená červeným křížem. Lidé, kteří zůstali na rampě, se pak mylně domnívali, že veze zdravotní službu k ošetření transportovaných. Ve skutečnosti vezla sanita nebezpečný náklad – plechovky s cyklónem B.

Cyklon B - smrtící jed

Cyklon B - smrtící jed

Po příjezdu do zadní části tábora vstoupila skupina do velké místnosti v přízemí budovy, která byla vybavena jako šatna a v její zadní části byli dveře s malým okýnkem ve výšce očí – plynová komora, vydávaná za sprchy. Byly tam lavice a háčky na oblečení. Lidé byli vyzývání, aby si odložili oblečení. I zde psychologická hra pokračovala – Němci na ně apelovali, ať zapamatují čísla háčků a svážou boty k sobě, ať po příchodu ze sprch nezavládne chaos. Není divu, že Židé, neuvědomující si smrtelné nebezpečí, šli do komory poklidně a mnohdy zaznívaly hlasy s výzvou ke spěchu.

Poté co dveře zapadly, čekali lidé, namačkaní jeden na druhého, na proudy vody – marně. Mezitím vyšplhal esesák na střechu budovy a vhodil otvorem do místnosti otevřenou plechovku granulí cyklónu B. Během několika vteřin vypukla panika. Lidé se začali dusit a za srdceryvného křiku přepadávali jeden přes druhého. Po 20 minutách bylo po všem a byl slyšet jen vzduch ventilátorů a hrobové ticho. Po otevření dveří se naskytl otřesný pohled na hromady mrtvol.

Boty židovských dětí, zavražděných v Osvětimi

Boty židovských dětí, zavražděných v Osvětimi

Příslušníci zvláštního komanda transportovali mrtvé do krematorií, kde nejprve nastoupili dentisté, kteří měli za úkol zjistit, zda se v ústech mrtvého nalézají zlaté zuby. Pokud ano, měli za úkol je vtrhnout (toto zubní zlato bylo poté přetaveno do cihliček a uloženo ve švýcarských bankách). Poté byla těla zbavena vlasů (používaly se jako těsnění do bomb nebo se z nich tkaly předložky) a po třech pálena.

Spalovací komory

Spalovací komory

Popel se byl využíván jako hnojivo, ale protože ho bylo ohromné množství, byl později vyhazován do řeky Soly a Visly. V případě, že kapacita plynových komor nedostačovala, byly za budovami krematorií vyhloubeny jámy, ve kterých byly umístěny rošty. Mrtví pak byli páleni přímo v těchto jámách. Jejich tuk se pak sbíral a vyrábělo se z něj mýdlo. Ukrutnost tohohle systému neznala mezí – z mrtvých bylo zužitkováno vše, co bylo možné. Jejich oblečení, boty a osobní předměty byly exportovány do říše, kde byly dány německým rodinám. Ty pak děkovali vůdci za to, že se o svůj národ v době válečného nedostatku tak skvěle stará.

Jeden z mnoha památníků holokaustu, Miami USA

Jeden z mnoha památníků holokaustu, Miami USA

Osud zdravých a silných mužů i žen, kterým byl na rampě prozatím darován život, nebyl o nic příznivější. V podstatě byli odsouzeni k „likvidaci prací“. Němci měli spočítáno, že vězeň koncentračního tábora, při množství jídla, které je mu denně podáno (krajíc chleba a půl litru náhražkové kávy, případně půl litru polévky z nahnilé zeleniny) a práci, kterou je nucen vykonat (např. těžká fyzická práce na stavbě silnic, práce v továrně I. G. Farben), vydrží při životě maximálně 3 měsíce. Tato ukrutná rovnice platila většinou bezvýhradně.

Polské vyhlazovací tábory jako Osvětim, Treblinka, Sobibor, Majdanek, Chmelno a Belzec ztělesňovaly bez nadsázky peklo na zemi.

autor: Hocká Eva
rubrika: Historie
Ohodnoť článek:
GD Star Rating
loading...
  1. Kuba

    Bohužel i dnes se najdou omezení jedinci,kteří uznávají tento systém a kníratého vůdce..Uřezat jim ruce a pro jistotu i jejich malí piňďoury.