Václav Havel
Václav HavelZdroj: Profimedia

Václav Havel – prezident našich srdcí a osobnost, na kterou můžeme být hrdí.

5.0/5
Hodnocení:

Včera odešla jedinečná osobnost. Velikán, jakých je v dnešní době málo. Člověk, který celým svým životem ztělesňoval ideály, které by měly být v dnešním světě samozřejmostí, ale bohužel nejsou. Prezident Václav Havel se stal především symbolem a jeho myšlenky odkazem, které bychom měli předat příštím generacím. Díky Havlovu osobnímu přínosu můžeme ideály demokracie a humanity opět svobodně vyznávat a hájit i dnes. Pojďme se nyní ohlédnout za životem Václava Havla a jeho přínosem každému z nás.

Václav Havel se narodil 5. října 1936 v Praze do známé pražské podnikatelsko-intelektuální rodiny, spjaté s českým kulturním a politickým děním. Po ukončení základní školy měl Václav Havel v komunistickém režimu kvůli svému „buržoaznímu“ původu potíže umístit se na škole podle své volby. Proto nastoupil v roce 1951 do učebního oboru jako chemický laborant a střední školu studoval večerně. Maturitu na gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze složil roku 1954. Z kádrových důvodů nebyl Havel přijat ani na žádnou vysokou školu humanitního zaměření, a proto v letech 1955–1957 studoval na ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického. Během studia se pokusil přestoupit na filmovou fakultu Akademie múzických umění, byl však odmítnut a nebyl ani přijat zpět na České vysoké učení technické. Jeho vysokoškolská studia byla tedy po dvou letech ukončena.

Kulturní tradice Havlovy rodiny ho předurčila k umělecké dráze. Stále více ho to táhlo k divadlu a literární tvorbě. Ovšem kvůli demokratickým ideálům, které vyznával a které v něm byly hluboce zakořeněny, znamenal pro komunistický režim problém. Po návratu z dvouleté vojenské základní služby pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. V 60. letech zároveň pracoval jako asistent režie v Městských divadlech pražských a dálkově studoval divadelní fakultu Akademie muzických umění, kterou absolvoval roku 1966 a stal se posléze dramaturgem divadla Na zábradlí.

V roce 1956 se seznámil v kavárně Slávie s Olgou Šplíchalovou, a jakkoli oba pocházeli z odlišného prostředí, brzy se velmi sblížili. Olga vyrůstala převážně na ulici a neuznávala žádnou autoritu. Ke studiu příležitost neměla a ani o to sama nestála. Chtěla si začít vydělávat, aby mohla stát na vlastních nohou. Zaučila se jako opravářka punčoch u Bati, ale v šestnácti letech měla vážný úraz. Stroj jí rozdrtil několik článků prstů na levé ruce. Poté vystřídala několik zaměstnání, např. byla prodavačkou, skladnicí i úřednicí.

Havlova matka mu rozmlouvala známost s žižkovskou dívkou z dělnické rodiny, ale když se po osmileté známosti v roce 1964 tajně vzali, dovolila, aby se k nim nastěhovali do domu na dnešním Rašínově nábřeží. Protože vztahy na nábřeží nebyly právě ideální, koupili si mladí manželé chalupu na Hrádečku u Trutnova, kde trávili většinu času.

Velkou příležitost pro změnu viděl Havel, stejně jako mnozí další, v Pražském jaru. Stal se jedním z nekomunistických podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů, kdy pronesl kritický projev odsuzující dobové cenzurní praktiky. V březnu 1968 se připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků, adresovanému ÚV KSČ a požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran.

Po potlačení Pražského jara musel Václav Havel opustit divadlo a jeho díla se v Československu přestala vydávat a hrát. Byl však již autorem uznávaným i v zahraničí – již roku 1968 obdržel Velkou rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a dvakrát v New Yorku získal cenu Obie. To pro něho v následujících dvaceti letech normalizace znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn.

V roce 1976 začal komunistický režim pronásledovat hudebníky z nezávislé rockové scény. Václav Havel se spolu s Jiřím Němcem a dalšími postavil na jejich obranu. Vlna solidarity světové veřejnosti i domácích disidentů, kterou pomohli vyvolat, vedla ke vzniku občanské iniciativy Charta 77, zaměřené na dodržování lidských práv, jež své první prohlášení datovala k 1. lednu 1977. Václav Havel se – spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem – stal jedním z prvních mluvčích Charty. Následkem toho strávil v lednu až květnu 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně, další vyšetřovací vazba ho čekala v lednu až březnu 1978. Celkem asi pět let pobytu v komunistickém vězení trvale zhoršilo jeho zdraví, zároveň však mezinárodní vlna solidarity zvýšila jeho prestiž doma i v zahraničí.

V roce 1988 se Václav Havel stal členem Českého helsinského výboru, který sledoval dodržování lidských práv. 16. ledna 1989 byl zatčen za účast na demonstraci během Palachova týdne a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení, po odvolání byl trest snížen na osm měsíců; podmíněně propuštěn byl již v květnu. V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět. Naposledy zatčen byl v říjnu 1989, brzy na to však byl propuštěn.

autor: Hocká Eva
rubrika: Historie
Ohodnoť článek:
GD Star Rating
loading...

Komentáře nejsou povoleny pro tento příspěvek.