betamax-hddvd
Zdroj: internet

Zapomenutá technika: Rozhodující je i porno

0.0/5
Hodnocení:

Na kazety VHS si pamatuje každý. Ale vzpomínáte si na konkurenční Betamax? Technika nás obklopuje na každém kroku, ale jen málo lidí si umí představit tvrdé konkurenční boje, které se vedou v jejím pozadí. Dnes si připomeneme výrobky, které konkurence zašlapala do země, a především si řekneme, proč se tak stalo.

betamax-hddvd

BETAMAX vs. VHS

Jako první se podíváme na souboj Betamax a VHS. Pro mladší čtenáře: VHS jsou takové ty velké kazety, které lidé kdysi dávno, pradávno – tak před deseti lety – používali na uchování záznamu (ne, není to gramofonová deska).

První Betamax představila společnost Sony v roce 1974. Kazeta s možností nahrávat videa na šedesátiminutovou pásku se stala hitem a Sony plánovala, že její formát přijmou i firmy JVC a Matsushita. Všechno šlo hladce až do roku 1976, kdy JVC představilo svoji novou platformu VHS. Ta sice nedosahovala takové kvality jako Betamax, zato nabízela dvojnásobnou délku záznamu, a to stačilo. Důvod je jednoduchý – žádný film netrvá jen hodinu a nikomu se nechtělo vstávat z gauče a měnit v průběhu filmu kazetu.

Když si to Betamax uvědomil a zdvojnásobil délku záznamu, bylo už pozdě. VHS ho okamžitě převálcovala délkou kazet 180, posléze i 240 minut. V polovině osmdesátých let Betamax značně ztrácel. Videopůjčovny nabízely výhradně VHS a v prodeji bylo i více těchto přehrávačů a rekordérů.

Betamax hodil ručník do ringu v roce 1988, když Sony představila své první VHS zařízení. Došlo k tomu i proto, že Betamax nemohl konkurovat VHS cenou; navíc nepodporoval porno, čímž se odepsal definitivně. Jen v Jižní Americe se udržel až do konce tisíciletí. Poslední Betamaxová kazeta byla vyrobena roku 2002 v Japonsku.

Kvadrofonie – předchůdce Dolby Surround

V 70. letech už byl systém stereo ohraný a svět potřeboval něco nového a lepšího. Technici se drželi pravidla ‘více je někdy více’ a ke stávajícím dvěma reproduktorům přidali další dva zadní, a to ve snaze přidat zvuku na prostorovosti. Postupně se tak začaly sériově lisovat čtyřkanálové, kvadrofonní desky.

Nahrávky na nich sice hrály slušně, ale moc prostorové nebyly. Navíc musel posluchač sedět přesně uprostřed mezi reproduktory, jinak převažoval zvuk z toho nejbližšího. Dalším faktorem, který poslal kvadrofonii do kytek, byla pořizovací cena nahrávky, jež dvakrát přesahovala cenu nahraného stereozvuku.

Kvadrofonie se sice neuchytila, ale dala podnět k dnešnímu prostorovému audio systému Dolby Surround.

Anaglyph

Se 3D filmy se v posledních měsících doslova roztrhl pytel, ale jestli si myslíte, že jde o horkou novinku, tak jste na velkém omylu. Na prostorový film jste si mohli zajít do kina už před šedesáti lety. (V USA samozřejmě.) V té době se používala metoda Anaglyph. Ta skládá dva obrazy do jednoho a umožňuje jejich prostorové vnímání. Princip spočívá v tom, že modrozelená složka v kombinaci s červenou ošálí zrak diváka, který má brýle se stejně barevnými skly.

Největší slávu zažil Anaglyph v padesátých letech, a to především díky snímkům The Creature from the Black Lagoon (1954) nebo House of Wax (1953). Tato technologie sice byla nová a přelomová, ale v zásadě nic moc. Film musel mít maximálně hodinu a půl, protože po delším sledování začínaly diváka bolet oči, často i hlava. Navíc se tím podstatně snížila kvalita snímku, jenž byl sice ve 3D, ale přišel o všechny barvy.

Dnes už Anaglyph z filmového průmyslu zcela vymizel a používá se technologie polarizované projekce, na kterou sice také potřebujete brýle, ale tentokrát čiré.

Zdeněk Kolbuch

autor: pitrs
rubrika: Věda a technika
Ohodnoť článek:
GD Star Rating
loading...

Komentáře nejsou povoleny pro tento příspěvek.