samurajove
Zdroj: internet

Žít a zemřít jako samuraj

0.0/5
Hodnocení:

Vysloužili si pověst neporazitelných bojovníků. Jejich meče mají stále kredit nejkvalitnějších na světě. Vzdělaní v historii, umění, psychologii a strategii. Říkali jim samurajové.

samurajove

Výraz „samuraj“ pochází z japonského slova „saburau“, které v překladu znamená „ten, který slouží“. Sami samurajové se ale označovali o něco vznešenějším pojmem, a to „buši“ – „šlechta ve zbrani“.

Zemřít pro pána

Ve středověkém Japonsku se společnost, když pomineme vládnoucí dvůr, dělila na pět základních společenských tříd. Nejvyšší pozice na tomto žebříčku patřila právě samurajům; po nich následovali zemědělci, řemeslníci, obchodníci a kupci. Na posledním místě stála kasta nedotknutelných, jež byla tvořena metaři, hrobníky, katy a podobně. Přestože byl samuraj společensky víc než významný, nikdy nesměl zapomenout na svůj hlavní úkol – sloužit pánovi za každých okolností. Ať se v životě dostal do jakékoli situace, vždy věděl, že se může chovat jen podle přesně stanovených pravidel a mezí, které mu jeho společenský status ukládal. „Mohlo se například stát, že během bitvy se pán rozhodl uniknout potupě zajetí sebevraždou,“ popisuje David Bannon, odborník na japonskou historii. „V takovém případě bylo povinností samurajů postarat se o bezpečný návrat jeho hlavy zpět domů. Jeden válečník tedy odvážel hlavu z bojiště, zatímco jiný se oblékl do pánova brnění a nechal si useknout hlavu také. Ta byla pak odvážena z bojiště opačným směrem než ta pravá.“ Taková byla a až po takové meze sahala oddanost a ochota samurajů sloužit pánovi v životě i smrti.

Staletí pod mečem

Kasta válečníků se ustanovila již ve 12. Století, v době ustavičných bojů o vládu nad Japonskem mezi rody Minamoto a Taira. Vůdce vítězného rodu Minamoto vyhlásil vojenskou diktaturu a sám se prohlásil prvním vojenským vládcem – šógunem. V takové situaci se samozřejmě vyplatilo trochu protěžovat vojenskou třídu, a tak se samurajové okamžitě dostali na společensky významné postavení, které si pak udrželi stovky let. Císař, který byl až do té doby jediným panovníkem Japonska, byl šogunátem odsouzen do vedlejší role. Formálně byl sice stále jediným vládcem, ale ve skutečnosti neměl téměř žádné pravomoci. Moc přecházela z jednoho šóguna na druhého – ať již dědičně nebo bojem – celá další staletí. Poslední kapitolou v tomto vývoji byl šógunát Tokugawa. Sídlem šóguna bylo hlavní město Edo, dnešní Tokyo. Pro toto období je nejvíce charakteristická naprostá izolace země vůči okolnímu světu, která byla násilně přerušena americkým námořnictvem v roce 1853. Moc posledního šóguna byla ztracena v roce 1868 takzvanou revolucí Meidži, čímž byla císařská moc znovu na pár let obnovena.

Kodex cti

Samuraj měl právo a povinnost nosit všude s sebou své dva meče. Bylo by nemyslitelné, aby si je odložil i na dobu, než vykoná potřebu na toaletě! Válečník měl nad ostatními spoluobčany obrovskou moc. Nikdo se k nim nesměl zachovat hrubě – to znamenalo například i přímý pohled do očí nebo že se zachová jinak, než se očekávalo. Když se kdokoli provinil a samuraj to považoval za nutné, přišel dotyčný bez odkladu o hlavu. Není divu, že se množily situace, kdy horkokrevný samuraj zabil na své procházce městem několik lidí se zdůvodněním, že zkoušel ostří svého meče! Určitá kontrola chování se stala nezbytnou. Každý pán navíc potřeboval jistotu, že se za něj jeho samurajové vždy postaví a nikdy nezradí. Nejen proto byly pak vytvořeny kodexy chování pro samuraje. Nejvýznamnější z nich je bezesporu kodex Hagakure Jamamota Cunemona z počátku 18.století, známý také z Jarmushova filmu „Ghost Dog – Cesta samuraje“. Na západě si ihned vysloužil nálepku „nebezpečná a podvratná kniha“. Jamamoto byl samurajem, pak se však stal buddhistickým mnichem. Posledních dvacet let jeho života už ale nikdo nezná. Dílo obsahuje podrobný návod, jak se má správný samuraj chovat. Hned na začátku je poučen, že stezkou samuraje je smrt. „Každé ráno a každý večer s klidnou myslí přemítejte o své smrti. Jakmile se „bušhido“ (cesta válečníka) stane součástí vašeho vnitřního světa, budete připraveni zemřít a splnit tak svou povinnost buši bez chybičky.“ Správný život byl velice důležitý, ale správná smrt se cenila nadevše. Zemřít na nemoc či v posteli bylo potupou celého rodu. Naopak se cenila smrt v bitvě za pánovy zájmy nebo tzv. seppuku – rituální sebevražda rozříznutím břicha, známá u nás jako harakiri, kterou samuraj následoval svého pána po jeho smrti. Samuraj ale nebyl jen obyčejným vojákem, jaké dnes vidíme v armádách celého světa. Aby byl uznán plnohodnotným samurajem, musel se také věnovat poezii, malbě, hudbě a zenové meditaci. Všichni byli všestranně vzdělaní a velmi kultivovaní a jen západní myšlení nacházelo a stále nachází rozpor v tom, že v jednom okamžiku se nechali unášet krásou rozkvetlé sakury a v následujícím prořízli někomu hrdlo.

Kniha pěti kruhů

Ani následníci dávných samurajů dnes nezaostávají v přijímání tradičních hodnot. Na konci druhé světové války usedali mladí Japonci s úsměvem do letounů kamikaze. Kodex Hagakure se stal hnacím motorem jejich sebevražedných misí. S výkřikem „banzai“, sláva císaři, naváděli svá letadla na nepřátelské cíle jako živé bomby. Báseň jednoho z nich, dvaadvacetiletého mladíka, který zahynul v roce 1945, potvrzuje návaznost na samurajské tradice:

Kéž bychom padli

Jak třešňové květy z jara

Čistí a zářící

Japonská mentalita dodnes uznává tyto hodnoty. Ekonomický a politický posun by bez takových kořenů nebyl ani možný. Do duše dávných samurajů nahlíží dnes i mladí manažeři při svých studiích na západních univerzitách! Jednou z knih doporučené literatury je i dílo Mijamota Musašiho „Kniha pěti kruhů“ ze 17. století. Zde se na obrazných příkladech dává návod, jak přelstít svého protivníka, jak nad ním zvítězit a pak ho zničit nebo usmrtit. Hodně z těchto pravidel se dá velice dobře využít v tvrdém světě byznysu. A také se používají, i když ne vždy v oné fatální formě. Mijamoto, který svého prvního protivníka zabil již ve svých 13ti letech v souboji, popisuje například, jak vyzval soupeře na souboj na opuštěném ostrůvku. Přijel jako první a ukryl se ve křoví. Soupeře, unaveného dlouhým čekáním, pak náhlý výpad zcela překvapil. Jindy zas Musaši ani nečekal, až protivník vystoupí z loďky, zaútočil nečekaně a opět zvítězil. Ke konci své kariéry už Mijamoto odmítl bojovat jinak než dřevěným mečem, a přesto vždy zvítězil.

Umění samurajů přežívá i v moderních bojových sportech jako jsou judo (jemná cesta, zápas), kendo (cesta meče, šerm), kjudo (cesta luku, lukostřelba) atd.

autor: pitrs
rubrika: Nezařazené
Ohodnoť článek:
GD Star Rating
loading...

Komentáře nejsou povoleny pro tento příspěvek.