O co přesně jde? Jak už bylo naznačeno, jedná se o silný rotující vír, který se vyskytuje pod oblastí bouřkového mraku a během své existence se alespoň jednou dotkne povrchu země. Rychlost větru v tornádu se pohybuje od 180 do 360 km/h i více. A to už je slušná mela! Jeho velikost se pohybuje mezi 100 – 600 metry v průměru. Tornáda vzniknou, když se studený a prudký výškový vítr překříží s teplým přízemním větrem. Jejich střetnutí vyvolá horizontální rotaci vzduchu. Když k tomuto střetu větrů dojde v bouřkovém oblaku, proudění vystupující z teplého bouřkového mraku zdvihne rotující vzduchový válec. Spojení vertikálního a otáčivého pohybu vytváří velmi široký sloup zvířeného vzduchu. Z dosud nedostatečně známých příčin se někdy uvnitř objeví vír, který se stává viditelným, jestliže je vzduch dostatečně vlhký, aby mohlo dojít ke kondenzaci. Poté se spustí dolů, až dosáhne země – čímž se vytvoří tornádo.

Existují dva typy tornád: První typ, nejničivější, je odborníky nazýván „supracela“. Vychází z jedné bouřky a vzniká hlavně v tropických vedrech spojením velmi teplého větru se studeným, většinou vlhkým oceánským vzduchem. Supercela je často doprovázena elektrickými výboji, kroupami a velmi zataženou oblohou. Oproti tomu druhý častější typ „nesupracela“, je tvořen několika spíše slabšími tornády. Vzniká z několika bouřkových buněk, které nedokážou vytvořit jedno mohutné tornádo, ale více slabších. Trvání takové bouře, nebývá delší než hodinu.

Tornáda hodnotíme podle síly tornáda ve Fujitsově stupnici a podle síly tornáda jsou známkovány od nejnižší hodnoty F0 až do F5, spolu se silou tornáda uvádíme rychlost tornáda v km/h. Ty opravdu nebezpečné začínají hodnotou F3 a mají rychlost od 250 km/h a svou silou dokážou odtrhnout střechu, vyvrátit stromy a odfouknout auta. Opravdovou apokalypsou jsou však tornáda o nejvyšší hodnotě F5, ty mají rychlost neuvěřitelných 500 km/h a odhodí i nejtěžší předměty, bez problémů vyrvou strom s kořeny a odhodí ho do vzdálenosti až 100 m.

A jaké tornáda byly ty nejhorší v historii:

• Nejhorší tornádo v historii se prohnalo 18. března 1925 oblast tří amerických států: severovýchodní Ellington, Missouri a severozápad Princetonu, proto má také označení „tornádo Tří států“. Jedná se o nejdále putující tornádo na světě a do novin se zapsalo s počtem 695 mrtvých.

• Dne 7.5. 1840 se zapsalo do dějin 2. největší tornádo USA, přezdívané Velké tornádo Natchez (The Great Natchez Tornado). Toto tornádo se mimo 317 obětí, které po sobě zanechalo vyznačovalo větším poměrem zabitých než zraněných. To vše způsobila přítomnost lidí na plantážích, kde téměř neměli šanci se ukrýt.

• Dne 29. října 1927 udeřilo v St. Louis, Missouri tornádo o síle F3. I když šlo podle charakteristiky o středně ničivé tornádo, neuvěřitelně ničivá síla a moment překvapení zanechal celkem 28 obětí. Jednalo se o neočekávané tornádo, které postihlo obytnou čtvrť v St. Louis.

• Velmi bohatý na tornáda byl i loňský rok. Nejhůře postižený byl stát Alabama. Vážná byla situace i ve státech Mississippi, Georgia a Tennessee. Alabamské město Tuscaloosa, kde žije přes 90 000 lidí, bylo postiženo nejvíce. Tornádo, které se městem prohnalo, zničilo vše, co mu stálo v cestě. Část města byla úplně srovnána se zemí. Bouře si celkem vyžádala 247 obětí.

I když Česká republika leží v oblasti s nízkým výskytem tornád, nelze jejich přítomnost zcela vyloučit. Vzpomeňme si například na předloňský případ z Pardubic, kde tornádo utrhlo střechu rodinného domku. Není zkrátka od věci přiblížit si pravidla, jak se v případě podobného nebezpečí zachovat: V případě, že Vám hrozí bezprostřední nebezpečí, se snažte schovat do uzavřené místnosti bytelných základů. Není vhodné vyhledávat místa s okny, nestabilní obytná prostředí nebo lesy. V těchto místech je totiž vysoká pravděpodobnost zranění létajícími předměty. Poletující předměty mají na svědomí největší počet úmrtí při zásahu tornáda. V případě, že se nacházíte v autě, doporučujeme ujet z místa ohrožovaným tornádem. V případě, že to není možné, rozhodně nezůstávejte v autě a radši vyhledejte bezpečná místa, jako je příkop či kryt.

Na závěr Vás však můžeme uklidnit. Pokud dodržíte pravidla cestování do USA, nemusíte se obávat nějakého většího nebezpečí. V USA jsou pro tyto situace provedené velká preventivní opatření a připravené „proti-tornádové kryty“.

Média se v naprosté většině staví proti Dotcomovi a vykreslují ho jako vyžraného zloděje, jenž léta parazitoval na kradených autorských dílech a nechutně na nich zbohatl. V podstatě nám podsouvají klasický obraz zápasu dobra (FBI) a zla (Dotcom), ovšem tento boj není zdaleka tak černobílý, jak se nám snaží vykreslit. Samozřejmě Dotcom není žádné zlatíčko a naopak pořádně provokoval tím, jak dával na obdiv své pohádkové bohatství – nechával se fotit s luxusními bouráky, nádhernými ženami, svou brokovnicí a v jeho sídle se našlo několik miliónů dolarů v hotovosti. Zkrátka dost arogantním způsobem dával najevo, že je BOSS. To ale nejsou objektivní důvody, proč ho zatknout a obvinit… O čem to tedy celé je? Kam to celé směřuje a proč má jít někdo do vězení proto, že vyrobil funkční systém distribuce?

Důsledek celé aféry pocítila většina uživatelů internetu – celkem 150 miliónů lidí bylo odříznuto od placené služby. Tito lidé používali Megaupload k legitimním účelům! Některé firmy přišly o svá data (vymazali jim videa atd.) a další byli odříznuti od služeb, které si zaplatili a všichni byli v podstatě označeni za piráty. Nejvíce zarážející je však fakt, že FBI jednala bez jakéhokoli předchozího upozornění! To je jako začít střílet a bombardovat bez vyhlášení války!

Dále je tu princip teritoriality, na který upozornila celá řada nezávislých autorů článků. O co jde? Tento princip říká, že „zákon dané země se aplikuje výhradně na osoby žijící na území té dané země. Z principu tedy není možné podle amerických zákonů obvinit někoho, kdo nežije na americkém území“. Z toho logicky vyplývá, že pokud se hardware serveru megaupload nenacházel na území Spojených států, nemůže ho FBI obsadit a zablokovat. Internet přece není pouze americkým územím! Pokud tedy megaupload nabízel obsah, který je na území USA nelegální, měl být zablokován pouze pro území USA. FBI přece nemůže uplatňovat americké zákony vůči osobám a firmám, které v USA nežijí. Jediný legitimní zásah by byl proti osobám žijícím ve Státech a stahujícím nelegální obsah serveru, ovšem proti serveru samotnému zasahovat NESMÍ. Z těchto důvodů je celá akce proti Němci žijícím na Novém Zélandu přímo šokující.

A jaké je největší morální dilema celé věci? Může být prostředek k provedení nelegální činnosti vinen a jeho provozovatel odpovědný za spáchání trestného činu? To je stejné, jako kdyby jste obvinili pistoli ze spáchání vraždy a toho, kdo Vám ji poskytl (prodavače) jste hnali k zodpovědnosti. V tomto bodě se názory pochopitelně rozcházejí a velká část obžaloby je postavena na tom, že služba je používána na sdílení autorsky chráněného obsahu. Ovšem obecně vzato provozovatel opravdu nemůže tušit, že ten, kdo obsah na web nahrál, nedisponuje autorským právem a to až do té chvíle, než se o ně někdo přihlásí. Na druhou stranu opravdu nejde věřit tomu, že Dotcom a jeho spolupracovníci nevěděli, co se na jejich serverech nalézá a snažili se postupovat tak, aby museli mazat co nejméně souborů. Ale ruku na srdce, kdo z nás nikdy nestáhl soubor z podobné služby. Vinni jsou tedy všichni uživatelé podobných služeb a odplivnout si nad podnikáním Dotcoma zavání pokrytectvím.

Události kolem Megauploadu se dají shrnout jako snaha exemplárně potrestat jednoho jedince z mnoha a pokus zdánlivě vymýtit něco, co už tu funguje řadu let. Proč se ale nezasáhlo jen proti skutečně nelegálnímu obsahu? Kdokoli si přece mohl platit Megaupload pro sdílení například pracovních souborů a proč by měl doplatit na neschopnosti amerických úřadů zamezit opravdové nelegální činnosti.

„Drobeček“ Dotcom a jeho kumpáni jistě nejsou žádný vzor všech ctností, ale na druhou stranu dělali jen to, co ostatní provozovatelé a výrobci produktů tohoto typu. Jejich hlavním proviněním je to, že byli moc vidět. Pod tíhou výše naznačených okolností však musíme uznat, že celý zátah proti Dotcomovi a jeho Megaupload se odehrál za stavu bezprecedentní nepodloženosti za daného stavu a v rozsahu, že to až zaráží. Už kvůli jeho vědomé nedbalosti, neprokázání viny a přesto provedené akci s negativními následky pro miliony platících uživatelů je nutné ho označit jako naprosto nepřijatelný a velmi nebezpečný precedens.

Téměř denně přichází k bráně Bílého domu nepovolaná osoba žádající o schůzku s prezidentem nebo nějaký výtržník. Toto je právě ta situace, kdy musí zasáhnout uniformovaná divize tajné služby. Každý rok se okolo třicítky jedinců pokusí prorazit brány Bílého domu autem, přelézt plot, prostřílet si cestu dovnitř, podpálit se u vchodu nebo zapříčinit jiný vážný incident.

Aby mohl návštěvník vstoupit do Západního křídla Bílého domu, kde žije prezident se svou rodinou, musí stisknout bílé tlačítko na zvonku u severozápadní strany a ohlásit se. V případě, že uniformovaný příslušník tajné služby kladně posoudí oprávněnost vstupu, je brána elektronicky odemčena. Návštěvník pak předloží řidičský průkaz nebo jiný doklad otvorem v neprůstřelném skle jednomu ze čtyř uniformovaných agentů. Dále musí návštěvník uvést číslo svého sociálního pojištění a datum narození. Tyto informace jsou poté srovnány se seznamem Národního kriminálního informačního centra, které spravuje FBI. V tomto seznamu jsou osoby, jež byly v minulosti zatčeny nebo porušily zákon.

Kromě soupisu lidí, představujících hrozbu, vede divize tajných agentů seznam s označením „nevpouštět“. Je na něm asi stovka lidí, kterým jsou prostory Bílého domu zapovězené. Patří sem i někteří novináři! Pokud se návštěvník prokouše touto prověrkou, dostane propustku a může vstoupit do strážnice. Než může vyjít k Západnímu křídlu, je jeho propustka podrobena kontrole speciální čtečky, jež má odhalit, zda se nejedná o falsifikát. Host samotný pak musí projít detektorem kovu. Následuje průchod systémem několika televizních kamer, rozmístěných na stojanech podél cesty k vestibulu Západního křídla. Tomuto vestibulu se říká „Oblázková pláž“ a vysílají se odtud zpravodajové vstupy do televizí. I korespondenti musejí projít bezpečnostní prověrkou, než jim je udělen novinářský průkaz tajné služby.

Pokud měli hosté někdy v minulosti problémy se zákonem či se dopustili podvodu nebo trestného činu s násilným podtextem, je jim vstup do Bílého domu navždy zapovězen. Pokud byl někdo kupříkladu souzen za držení drog (například marihuany), jsou o tom zaměstnanci Bílého domu informováni. Záleží pak na poradci, zda takového člověka přijme nebo ne. V praxi to vypadá tak, že pokud by chtěl někdo, po kom bylo vyhlášeno celostátní pátrání například kvůli krádeži, v plánu proniknout do Bílého domu a nahlásil by číslo svého sociálního pojištění, okamžitě ho zatkne tajná služba.

Přestože je americký prezident nejstřeženějším člověkem a Bílý dům jednou z nejvíce hlídaných budov, tak se jeho ochranku od roku 1980 podařilo přelstít skoro stokrát. Kuriózní byl případ Richarda Weavera, kterému se podařilo proniknout všemi bezpečnostními prověrkami Bílého domu v roce 2001 a při inauguraci se dostal až k prezidentovi. Potřásl si s ním rukou, předal mu inaugurační minci a vzkaz od Boha. Weaverovi, jenž je u tajné služby známý jako „potřásač rukou“, se stejný kousek podařil i při inauguraci Billa Clintona. Po Bushově inauguraci se ještě párkrát snažil dostat k prezidentovi a senátorovi. V současnosti je Weaverova fotografie vylepena na všech strážnicích Bílého domu.

V roce 1982 přelstil ochranku Bílého domu James Douglas Imes i s celou svou rodinou. Přijel v rodinné dodávce k plotu prezidentovy rezidence a zatroubil a zmatení strážci ho pustili do areálu. Své pochybení vysvětlovali tím, že další vjezd byl rozbitý a mysleli, že rodina je oprávněna ke vstupu. A podobných případů však je mnohem více, Nepříliš lichotivou vizitkou je fakt, že nad ochrankou vyzráli i mentálně narušení lidé. Několikrát ovšem šlo prezidentům o život. Například John Hinckley v roce 1981 postřelil Ronalda Reagana. O třináct let později spadlo na pozemek Bílého domu malé letadlo. A v roce 2005 v Gruzii George W. Bushe nezachránila jeho ochranka ale spíše nešikovnost atentátníka. Granát totiž hodil asi 30 metrů od amerického prezidenta a ten neexplodoval jen díky tomu, že byl příliš těsně svázaný.

Rovněž manželé Salahiovi vzbudili v USA senzaci vniknutím bez pozvánky na státní večeři v Bílém domě a na recepci se osobně setkali s americkým prezidentem Barackem Obamou. Nyní manželský nabídl jedné americké televizi rozhovor o této anabázi, za který žádá několik stovek tisíc dolarů. Celý skandál propukl poté, co po státní večeři Salahiovi zveřejnil své snímky z recepce na Facebooku. Ředitel tajné služby Mark Sullivan přiznal, že jeho lidé nejspíš vůbec neprověřovali, zda na listině byli, což je velmi vážné selhání. Ačkoli tyto jedinci prošli magnetickým rámem a dalšími stupni kontroly, neměli se vůbec na tuto akci dostat. Mluvčí tajné služby, která má za úkol chránit amerického prezidenta a jeho rodinu nevyloučil, že proti manželům bude zahájeno vyšetřování a stíhání. Zatím však není jasné, jaké obvinění jim hrozí.

Na rozdíl od agentů tajné služby jejich uniformovaným kolegům stačí pouze ukončené středoškolské vzdělání. Dokonce nemusí mít ani výcvik agentů tajné služby. K podání žádosti stačí, aby byli občany Spojených států, v době podání žádosti měli minimálně 21 let a nesmí být starší 40 let. Zároveň musí být ve skvělé fyzické kondici. Uniformovaná složka tajné služby chrání Bílý dům, ale i zahraniční velvyslanectví.

V současnosti prezidentovu ochranku Tajnou službu (Secret Service) znepokojuje zejména stupňující se nebezpečí atentátu na Obamu. U řady hrozeb přitom hrála roli prezidentova rasa. Řadě lidí totiž vadí jenom proto, že je vůbec první hlavou země černé pleti.

Celkem 17 palub luxusní výletní lodi zahrnovalo řadu obchodů nejrůznějšího zaměření, lodní kapličku, restaurace, divadlo, kino, karetní a taneční sály, kasino, diskotéku, bary, fitcentrum, kadeřnictví či bazén s tobogánem. Pro cestující bylo k dispozici celkem 1500 kajut, zajišťujících maximální komfort. Na lodi o nosnosti 10 tisíc tun působilo kolem 1100 členů posádky. Byla schopna dosáhnout rychlosti až 23 uzlů.

Plavbu Costa Concordia ukončila 13. ledna 2012 nehoda nedaleko italského ostrova Giglio poblíž západního pobřeží Toskánska, kde plavidlo narazilo na mělčinu a začalo se potápět. Posádka a pasažéři byli následně evakuováni.

Během vyšetřování havárie vyšlo najevo, že nehodu zavinil kapitán lodi Francesco Schettino, jenž se s Concordií vychýlil z trasy a přiblížil se nebezpečně blízko břehu. Důvodem měl být pozdrav vrchnímu číšníkovi Antonellovi Tievolimu, který měl na ostrově rodinu. Kapitán se navíc po havárii nezachoval adekvátně situaci a navzdory připomínkám pobřežní stráže potápějící se loď opustil již během evakuace. Avšak vyšetřování stále probíhá, takže je možné, že se o případu dozvíme ještě spoustu zásadních informací.

V současnosti se tragédii Costa Concordia přičítá 16 mrtvých, ale není vyloučeno, že přibydou další. Jako poslední bylo objeveno tělo mladé italské novomanželky Marie D’Introno. Situaci ohledně počtu pohřešovaných komplikuje výskyt několika černých pasažérů na palubě, kteří přirozeně chybí na oficiálních seznamech. Záchranáři se tak o nich dovídají až od jejich příbuzných. Podle mluvčího hasičů se však nyní pátrá po 24 až 25 pohřešovaných.

Popularita utkání, které je od sloučení obou soutěží v roce 1970 soubojem vítězů dvou konferencí (AFC a NFC), postupně stoupala, dnes jde především o obrovskou show na stadionu i před televizními obrazovkami. Každý Super Bowl nese v Americe označení pomocí římských číslic místo toho, aby byl přesněji určován podle roku, kdy se koná, nebo sezóny, na kterou navazuje.

Historicky nejúspěšnější tým NFL s 13 tituly sídlí ve stotisícovém městečku Green Bay na břehu Michiganského jezera ve Wisconsinu. Green Bay Packers jsou posledním zástupcem týmů z malých měst, které byly ve 20. letech minulého století, kdy vznikla profesionální NFL, naprosto běžné. Klub je také jedinou organizací vlastněnou komunitou fanoušků, která řídí profesionální sportovní tým v USA, nezisková společnost má celkem 112 158 podílníků. Největší úspěchy klubu v 60. letech jsou spojeny s osobou trenéra Vince Lombardiho, pod jehož vedením získali Packers i první dva Super Bowly.

Celkově nejúspěšnějším týmem historie Super Bowlu jsou Pittsburgh Steelers. Dokázali zvítězit celkem šestkrát. Pět vítězství mají na kontě Dallas Cowboys, kteří jsou s osmi vítězstvími v NFC nejčastějším účastníkem „Super Sunday“, a také San Francisco 49ers, kteří dokázali vyhrát všech pět finále, do kterých postoupili. Stoprocentní úspěšnost mají ještě další čtyři celky, všechny se ale účastnily finále pouze jednou. Čtyřikrát bez jediného úspěchu si v Super Bowlu zahrály týmy Minnesota Vikings a také Buffalo Bills.

Super Bowl může hostit jen stadion, který má odpovídající vybavení. Mezi podmínky, které si NFL dává, je například velikost alespoň 65 tisíc míst pro diváky, prostory určené velikosti pro programy pro fanoušky a pro média, dostatečná hotelová kapacita, oddělené tréninkové kempy pro oba týmy a také průměrná únorová teplota přesahující 10 °C. Stadion, kde se Super Bowl hraje, určuje NFL obvykle několik let před samotným zápasem. Zatím ani jednou nenastoupilo v Super Bowlu mužstvo, které by hrálo na domácím hřišti. Nejčastěji Super Bowl hostila města New Orleans, Miami a Los Angeles.

Super Bowl je jednou z nejsledovanějších sportovních událostí přenášenou televizí. V letech 2001 a 2004 její sledovanost překročila i zájem o největší fotbalové přenosy, obvykle ale zaostává za finálem fotbalové Ligy mistrů. Sledovanost finálového souboje se odhaduje na 110 milionů diváků nejen z USA, přičemž ženy tvoří překvapivých 40 %. Super Bowl XLIV, hraný v únoru 2010, byl vůbec nejsledovanějším televizním programem v americké historii. Přenos sledovalo 106,5 miliónu diváku a vystřídal poslední epizodu seriálu M*A*S*H, která se v čele držela 27 let. Přestávky v poločase Super Bowlu jsou také pravděpodobně nejžádanějším mediálním prostorem pro inzerenty televizních reklam vůbec.

Super Bowl doprovází pravidelně zábavný program o poločasové přestávce. Nejprve šlo o promenádní vystoupení dechových orchestrů, ale v průběhu let se podoba show změnila a prostor dostávají hlavně zpěváci populární hudby. Přestávka v Super Bowlu trvá celou hodinu. V Houstonu při XXXVIII. Super Bowlu v roce 2004 došlo ke skandálu, který měl dopad na celou televizní kulturu USA. Zpěvák Justin Timberlake při společném vystoupení strhl Janet Jacksonové část jejího kostýmu a ukázal kamerám její nahé pravé prso. Celoamerická aféra vedla mimo jiné k tomu, že NFL ukončila svou spolupráci s televizí MTV, která přestávkovou show připravovala. V následujícím roce vystoupil v opatrnějším přestávkovém programu Paul McCartney.

V Evropě je i kvůli časovému posunu stále spíše libůstkou pro sportovní nadšence. Zkuste mu dát letos šanci a shlédněte souboj opravdových drsných chlapů!

Výpravy k severnímu pólu.

Prvním dobyvatelem severního pólu byl Holanďan Willem Barents a to již v 16. století. Hlavním cílem tohoto dobrodruha je objev nové obchodní cesty z Evropy do Asie. Mladý kartograf Barents tedy sestavil sedmnáctičlennou expedici, která vyrazila z Amsterdamu v roce 1596. Výprava zkušeného polárníka, který do země sněhu a ledu vyrazil už potřetí, mířila přímo na sever, protože tehdejší učenci tvrdili, že tudy vede nejkratší cesta do Číny. Jejich loď proto vezla na své palubě cenné obchodní artikly, díky kterým si pak část polárníků zachránila život. Plavidlo záhy uvízlo v zajetí ledových ker poblíž Nové země. Zoufalým Barentsovým mužům nezbylo nic jiného než přečkat zimu v tomto nehostinném prostředí. Z naplaveného dřeva si postavili srub, který později dostal název Barentsův dům. Z látek původně určených k prodeji si ušili přikrývky a teplejší oděvy. Během dlouhé a kruté zimy ale posádku sužoval hlad a především kurděje z jednotvárné stravy. Muž po muži umírá. Při prvních slunečních paprscích se pak zbytek zbědované posádky vydává na namáhavou cestu na jih. Jejich loď však mezitím nerozmrzla, proto k plavbě museli použít čluny. Samotný vedoucí výpravy Barents zaplatil své dobrodružství životem. Z jeho výpravy nakonec přežilo 12 mužů, které zachránili ruští lovci z poloostrova Kola. V Nové zemi však po Barentsově výpravě zůstává srub, jenž přetrvá několik století a ukrytý Barentsův deník. Další lidé se k němu dostávají až v roce 1871 a jejich prostřednictvím se teprve svět dovídá o šílených útrapách, jimiž si muži prošli.

Při svých prvních dvou výpravách na sever získal Willem Barents řadu cenných zkušeností. Jeho posádka se například setkala s ledním medvědem. Šlo o vůbec první zdokumentovaný případ, kdy člověk na nebezpečnou šelmu narazil. Barentsovi muži tehdy medvěda pouze postřelili a doufali, že se jim ho podaří převést do Holandska. Jakmile se však jejich loď rozeplula, muselo být rozběsněné zvíře utraceno. Překvapením pro ně bylo i setkání s mroži. Zvířata, líně se rozvalující po ledových krách, se námořníkům jevila jako snadná kořist. O to větší byl jejich údiv, když ze souboje jen tak tak vyvázli.

Podobně jako Holanďané i Angličané doufali, že přes zamrzlý sever povede cesta na východ. S touto myšlenkou vypluli v polovině 19. století z ústí řeky Temže dva trojstěžníky Erebus aTerror, jimž velel šedesátiletý ostřílený námořník sir John Franklin. Všichni námořníci byli plni optimismu a věřili v úspěch své cesty, stejně jako jejich blízcí na britských ostrovech. Ovšem měsíce plynuly a zprávy o Franklinově výpravě stále nepřicházely. Po dvou letech už Jane Franklinové došla trpělivost a udeřila na britskou admiralitu, aby po expedici jejího chotě začala okamžitě pátrat. Dostalo se jí ujištění, že výprava jejího manžela má zásoby na tři roky. Další rok Britové pro ztracené muže nehnou ani prstem. Když už je ale po třech letech jasné, že výprava nemohla uspět, dávají se věci konečně do pohybu. V roce 1848 britská admiralita vysílá první ze záchranných misí, která má pátrat po osudu 128 členů posádky. Za jejích objevení slibuje odměnu 20 000 liber. Naději neztrácí ani lady Jane, která na vlastní náklady zorganizovala další pátrací akce. V průběhu následujících deseti let se jich zúčastní více než 30 expedicí, které s různým úspěchem informují o osudu Franklinovy výpravy. Jisté je, že žádný ze 128 mužů, včetně velitele Franklina, expedici nepřežil. O příčinách jejich smrti se dodnes spekuluje. Zřejmě nejcennější informace přináší v roce 1854 skotský lékař dr. John Rae. Od Eskymáků se dověděl, že obě plavidla uvízla v ledovém sevření. Muži se pak snažili dojít pěšky do bezpečí, ale podlehli mrazu a někteří se uchýlili dokonce ke kanibalismu. Raeova zpráva, určená původně jen pro oči britské admirality, však unikla do tisku. Vdova Franklinova se však nařčení jejího muže z kanibalismu zuřivě brání a označí Rae za lháře. Až později moderní věda ospravedlnila závěry doktora Raea. Na kostech těl několika mužů z Franklinovy výpravy, nalezených na ostrovech krále Wiliama, byly v roce 1997 objeveny podivné stopy, které svědčí o tom, že se nešťastníci skutečně stali oběťmi kanibalismu svých druhů. Další členové výpravy podle současných vědců zemřeli hlady nebo na otravu olovem. To se jim do těla dostalo po konzumaci špatně zakonzervovaných potravin.

John Franklin svou první výpravu do polárních oblastí vedl už dříve. Jejím hlavním cílem přitom bylo zmapovat severní pobřeží Kanady. Ani tato expedice se neobešla bez problémů a bez mrtvých. Z jejich 20 mužů nepřežilo 11. Většina zemřela kvůli hladu, minimálně v jednom případě šlo ale o vraždu. Ti, kdo přežili, se museli živit lišejníky, a dokonce se v zoufalství snažili rozkousat vlastní kožené boty. Kvůli tomu si Franklin po návratu do Británie vysloužil přezdívku „Muž, který si snědl boty.“

Výlet za polární kruh zkrátka nebyl pro žádné padavky ale pro pořádně drsné muže.

Tajná služba odhaluje hrozby nejrůznějšími metodami. Nejčastější hrozby jsou ty, které přicházejí rovnou do Bílého domu, ať už mailem, poštou nebo telefonem. Operátoři Bílého domu mají instrukce, aby při každém náznaku hrozby uvědomili agenta na ústředí tajné služby, které sídlí v anonymní budově o osmi patrech na křižovatce ulic H Street a Ninth Street ve Washingtonu. Před budovou se nenacházejí z bezpečnostních důvodů žádné odpadkové koše a okolí domu neustále monitorují kamery.

Hned za dveřmi, když vstoupíte dovnitř, je detektor kovů a na zdi je velký nápis ve stříbrném písmu „Hodní víry a důvěry“. Nikde není žádná zmínka o tajné službě ani na visačkách návštěv, které vydávají členové ochranky. Teprve až když projdete do vnitřního prostoru, spatříte zeď, kde jsou připomenuta jména agentů, policistů a jiných zaměstnanců, kteří zemřeli při výkonu služby. Chodby lemují civilní fotografie prezidentů, které tajná služba chránila, i fotografie agentů, kteří zemřeli při jejich ochraně. Zvlášť depresivní jsou prázdná místa, která čekají na další mrtvé agenty. Je zde i jmenovací listina prvního náčelníka tajné služby Wiliama P. Wooda (1820 – 1903) z roku 1865, podepsaná právním poradcem ministerstva financí. Zpočátku bylo totiž úkolem tajné služby odhalování penězokazectví a padělatelů bankovek. Také zde můžete vidět kopii zbraně Leea Harveyho Osvalda, s níž měl v roce 1963 zavraždit prezidenta Johnna F. Kennedyho.

Hlava tajné služby se nalézá v 8. patře ve spojeném operačním centru, kde několik agentů monitoruje pohyby chráněných osob, jejichž krycí jména a polohu zobrazují světelné panely. Pokud například prezident dorazí do jiné lokality, pověřený agent cestující s ním musí vše nahlásit do centra. Pokud tedy někdo zavolá do Bílého domu, je rovnou přepojen na ústředí a agent, který předstírá, že je pouhým telefonním operátorem, vyhodnocuje hrozbu. Divize soudních služeb porovnává nahrávku telefonátu s databází hlasů z jiných výhružek.

Pokud se tajné službě podaří hrozícího člověka lokalizovat a zatknout, vyhodnotí se nejprve, jaké nebezpečí představuje. Agenti se snaží rozlišovat mezi skutečnými výhružkami a řečmi, které jsou posvěceny prvním dodatkem ústavy USA. V praxi to znamená, že pokud dotyčný mluví o tom, že se mu nelíbí politika prezidenta, bez ohledu na to, jak tvrdé výrazy používá, je to ve většině případů vyhodnoceno jako právo na svobodu slova. Pokud používá výhružky typu „Zabiju tě! Zasloužíš si zemřít“ Vím, kdo tě může zabít!“, pak je jméno tohoto člověka zařazeno do počítačové databáze.

Agenti tajných služeb vs atentátníci.

Zatčení osoby, u níž je vyhodnocena hrozba, probíhá velmi standartním způsobem. Příkladem může být případ jednapadesátiletého muže z Pensylvánie. Toho po upozornění spatřil agent tajné služby, jak v místní knihovně píše mail: „Nenávidím toho bastarda, prezidenta Bushe, plivu na něj! Zabiju ho v červenci na narozeninách jeho otce.“ Tato slova ho stála dva roky ve vězení a další dva roky musel strávit pod ochranným dohledem. Ochranná a zpravodajská divize tajné služby rozděluje hrozící jedince do kategorií podle toho, jak vážnou hrozbu představují. Řídí se podle určitého vzorce, kde jde například o to, zda dotyčná osoba má za sebou vojenský výcvik, zkušenosti s palnými zbraněmi nebo záznam o duševních chorobách. Pak se dotyčný podrobí tvrdému výslechu.

Nejvážnější nebezpečí představují subjekty spadající do III. třídy a seznam této kategorie zahrnuje necelou stovku lidí. Tito lidé pak podléhají neustálé kontrole. Tajná služba má díky soudům široké pravomoci při jednání s těmito osobami, které představují přímou hrozbu pro prezidenta a jeho rodinu. Podezřelí III. třídy se musí podrobit preventivnímu výslechu každé tři měsíce a agenti se na ně vyptávají v sousedství a v zaměstnání. Pokud získají pocit, že osoba představuje skutečné nebezpečí, je její pohyb monitorován denně! Sledují jim poštu, a pokud jsou ve vězení, musí být tajné službě nahlášen den jejich propuštění. Pokud prezident navštíví místo, kde žije osoba III. třídy, ukážou se u ní agenti tajné služby. Ti se vyptávají dotyčného člověka, zda má v úmyslu někam odjet, a pokud ano, tak jaký je cíl jeho cesty. Pak monitorují jeho dům a jsou mu v patách, kamkoli se pohne. Typickou osobou III. třídy nebezpečnosti je John Hinckley Jr. (narozen 1955). Ten byl v březnu 1981 soudem osvobozen z důvodu duševní choroby. Měl na svědomí střelbu na prezidenta Ronalda Regana. Od té doby je umístěn v nemocnici St. Elizabeth ve Washingtonu, ale má povolení k pravidelným opušťákům z psychiatrické léčebny, aby mohl navštívit svoji matku ve Virginii. Pokud se zdrží ve Washingtonu, hlídá ho tajná služba na každém kroku.

Osoby II. třídy jsou lidé, kteří se ocitli ve vězení nebo psychiatrických léčebnách a odtud rozesílají výhružné dopisy nebo zprávy prezidentovi. Typickým příkladem je sedmadvacetiletý Gorgon L. Chadwick, který v listopadu 2008 hrozil zavražděním amerického prezidenta George Bushe. V té době si odpykával čtyřletý trest odnětí svobody za výhružky úředníkovi. Většinou ale jde o chytráky, kteří si myslí, že spácháním federálního zločinu (což vyhrožování hlavě státu je), budou převezeni do federální věznice. Tam je mírnější režim a snesitelnější podmínky než ve státních věznicích. Co jim ale nedochází, je fakt, že do federální věznice nastoupí až po odpykání svého původního trestu ve věznici státní…

Nejméně závažnou hrozbu představují pro agenty tajné služby lidé patřící do I. třídy. Sem patří i ti, kteří v opilosti někde v baru žvanili o tom, že by prezidenta nejraději zabili. Po výslechu je agentům jasné, že tito mluvkové nemají v úmyslu svou hrozbu uskutečnit. Většinou těmto lidem stačí návštěva agentů tajné služby u jejich dveří. V lednu 1989 například při návštěvě papeže Jana Pavla II. v americkém státě Saint Louis dostala tajná služba informaci o muži, který jezdil po městě s karavanem. Na něm byly nápisy „Smrt papeži“ a „Papež je ďábel!“. Agenti vysledovali tohoto muže až do jeho domu, kde žil se svou matkou. Ta jim řekla, že odjel kempovat do hor v západní Montaně ke svému bratrovi. Když si to tamní agenti jeli ověřit, potkali karavan s nápisy proti papeži přímo na silnici. Po výslechu osoby bylo jasné, že muž nedávno vyšel z psychiatrické léčebny a nemá u sebe žádné zbraně. Agenti proto usoudili, že pro papežův život tento muž nepředstavuje žádné nebezpečí. Psychicky labilního muže toto rozhodnutí sklíčilo natolik, že se zastřelil bratrovou pistolí.

Práce agentů tajných služeb není rozhodně rutina. Musí být vždy bdělí, ostražití a takzvaně „vidět za roh“.

V dalším díle Vás seznámíme s tím, jak se nepovolaným osobám podařilo dostat do Bílého domu.

Agenti jsou vycvičeni soustředit se na pohyby, objekty nebo situace, které nějakým způsobem vybočují z normálu. Například když je venku teplo, hledají člověka, který má na sobě kabát. Ruce v kapsách, velká taška, ten, kdo je přehnaně nadšený, nebo ten, kdo je nadšený málo. Kdokoliv stojí bokem nebo se rozhlíží kolem sebe. S těmi všemi agenti navazují oční kontakt a pak okamžitě zkontrolují ruce. Pokud nějaký agent zahlédne člověka stojícího u bezpečnostní zóny a má ruce v kapsách, důrazně ho upozorní, aby je vytáhl. Pokud to oslovený neudělá, zatknou ho a odvedou pryč. Celé to obvykle trvá pár vteřin. Osoba je pak na základě neuposlechnutí výzvy prohledána a vyslechnuta.

Tajný agent jak z amerického filmu.

Aby agenty tajné služby v civilu rozeznali ostatní agenti a policisté, mají na klopě barevné kódované špendlíky. Tyto špendlíky jsou ozdobené pěticípou hvězdou a jsou ve čtyřech barvách. Barvy se střídají každý týden a na zadní straně je čtyřmístné číslo kvůli evidenci. Pokud se špendlík ztratí nebo ho někdo ukradne, okamžitě je proveden záznam do počítačové databáze FBI.

Ve službě nosí agenti jen značková sluchátka doplněná o vysílač a přijímač v kapse. Všichni musí být naladěni na stejně kódované frekvenci. Černé brýle se používají také výhradně značkové. Jde o slavnou Ray-Ban značku a agenti si je nesundávají, ani když jsou v budově a žádné slunce jim do očí nesvítí. Nejde o frajeřinu, ale o praktickou věc – lidé nezjistí, kam se agent právě dívá a na co zaměřuje svou pozornost. Labilní agresor pak má pocit, že se agent dívá právě na něj a znejistí, i když agent pozoroval něco zcela jiného.

Když mají agenti za úkol chránit nějakou veleváženou osobu, do davu kolem se vmísí ještě několik agentů bez sluchátek a černých brýlí. Pokud tito tajní agenti zpozorují nějaký problém nebo zranitelné místo, zavolají mobilním telefonem na ústředí. Tito agenti jsou vycvičení tak, aby se dokázali vcítit do uvažování atentátníků, a zkoušejí prolomit bezpečnostní opatření. Ještě před akcí se snaží nabourat plán tajné služby a zjistit slabá místa. Technici tajné služby zase při akcích s prezidentem pořizují fotografie davu. Tyto snímky jsou porovnávány s fotografiemi získanými při jiných příležitostech, aby se zjistilo, zda se některé osoby neobjevují na akcích opakovaně.

Agenti při domluvě vysílačkami kromě mnoha kódů a šifer mají „okódovaného“ i prvního muže státu – amerického prezidenta. Pokud éterem létalo slovo „Kopiník“, jednalo se o Johna F. Kennedyho. Ronald Reagan byl pro změnu označován jako „Býkovec“. „Šedým vlkem“ byl nazýván George Bush starší, zatímco jeho syn George Bush mladší byl označován „Průkopníkem“. A jak říkají nynějšímu prezidentu Baracku Obamovi? Ten má údajně kódové jméno „Odpadlík“.

A jaké zbraně se běžně používají na ochranu amerického prezidenta? Standardní výzbroj řadových členů ochranky je pistole SIG Sauer P229. Agenti jsou ale cvičeni na používání všech možných dostupných druhů zbraní. Prezidentova ochranka má také řadu speciálně upravených terénních vozů, včetně aut s rotačními kulomety. O tom jsme se měli možnost přesvědčit při nedávné návštěvě Baracka Obamy v Praze.

Nejvyšší představitelé Spojených států, tedy muži v roli prezidentů, se v dějinách země stali celkem desetkrát terčem střelců, kteří se je pokoušeli zavraždit. Tvrdá bezpečnostní opatření jsou tedy zcela na místě! Napadenými prezidenty byli Andrew Jackson v roce 1835, Abraham Lincoln (1865), James Garfield (1881), William McKinley (1901), Theodore Roosevelt (1912), Franklin Roosevelt (1933), Harry Truman (1950), John Kennedy (1963), Gerald Ford (1975) a Ronald Reagan (1981). Z těchto pokusů o atentát byly čtyři bohužel úspěšné (Lincoln, Garfield, McKinley a Kennedy). Toto sice nevypadá jako nejlepší vizitka představitelů tajných služeb. Je ale nutné podotknout, že oproti minulosti se metody agentů o mnoho zlepšily a jejich práce je dnes mnohem více profesionálnější a efektivnější.

V dalším díle si povíme o různých typech útoků a atentátníků, které musí tajné služby odhalit a pacifikovat.

Jízda na motorce je 6x nebezpečnější než v automobilu. A tomu je třeba přizpůsobit všechno. Jak chování řidiče motocyklu, tak chování řidičů automobilů. A těch možná především. 60 % všech nehod motorkářů je totiž zaviněno automobilem. Nedání přednosti, nekoukání do zrcátek nebo nebezpečná jízda jsou nejčastější příčiny, kvůli kterým padá na zem tolik jezdců na mašinách.

Za volantem je zapotřebí dávat velký pozor na to, co se děje kolem. Nejčastější nehodou bývá nepozornost k tomu, co se děje vzadu. To, že se řidič vozu podívá do zrcátka a vidí jen dodávku, neznamená, že za další dvě sekundy tam už nemůže být motorka. Takže je nutné neustále kontrolovat zrcátka! Druhým hlavním nepřítelem je pocit bezpečí. Řidiči automobilu se většinou při nehodě nestane vůbec nic. Deformační zóny, silné plechy a zádržné systémy je celkem spolehlivě před motorkou ochrání. Navíc čtyři kola mají lepší stabilitu při brzdění, zapíchnou auto oproti motorce téměř na pětníku. Velkou roli hraje i špatný povrch, se kterým se motocykl vyrovnává mnohem hůře. Do toho můžeme zahrnout i to, že se motocyklista musí snažit vyhnout dírám v silnici, které pro něj znamenají přemet přes řídítka. Musí brzdit o tři metry dříve a každý štěrk vyžaduje mezní pohotovost.

Na druhé straně existují také motorkáři, kteří dokážou zvednout tlak spoustě motoristům. Takový jezdec na „fichtlu“ brázdící asfalt přes chodníky a přechody nebo „harlejář“ jezdící na středovém pruhu či nejnenáviděnější „ninjové“, tedy majitelé supersportovních silničních motocyklů, kteří zalomeným zápěstím ženou mašinu nedovolenou rychlostí. Všichni ti, také nesou kus viny na nehodách. Velmi často nepředvídají dopravní situaci kolem sebe ani potenciální reakce řidiče vozu jedoucího vepředu. Lepí se tak na zadní nárazník, předjíždějí kamion, když mezi ním a motorkou je ještě pět aut s velkou pravděpodobností téhož záměru a snaží se objíždět kolonu po plné čáře či klouzající zebře. Motorkáři mají často opojný pocit síly a rychlosti. Myslí si, že z každé nebezpečné situace prostě rychle ujedou. Jenže nemají kolem sebe airbagy, bezpečnostní pásy nebo deformační zóny. Jejich záchrannou může být až helma, oblečení a chrániče, což se sakra málo, když pak letí po trajektorii rychlostí rovnající se rychlosti motorky a hlavou míří do místa střetu.

Největší nebezpečí představuje pro motorkáře vysoká dodávka nebo kamion. Znamená to totiž, že takové vozidlo nemůže přeletět a dráha letu tak koliduje s nejnebezpečnějšími částmi auta. Výsledkem by patrně byla zlomená žebra, ruce, nohy, prasklé obratle a mnohačetná povrchová zranění. Nic z toho ale není nic ve srovnání s tím, že mozek v takovém přetížení narazí do lebky a začne krvácet. Navíc se již trhají vnitřní orgány. Zlomená žebra pak mohou poškodit plíce, játra. V takovém případě pak motorkáři není pomoci.

Říká se, že při nehodě se svět zpomalí jako ve filmu. Pokud se vám to stane, modlete se, abyste s motocyklem bourali do nízkého auta. Tam hrozí většinou to, že proletíte přes něj a pokud budete mít štěstí tak zranění nemusí být až tak vážná. Každopádně doufáme, že podobné dopravní excesy se vám zdaleka vyhnou.

Přejeme mnoho šťastných kilometrů bez nehody! Vždyť jízda na motorce za dobrých okolností je jedním z největších zážitků, které může člověk zažít.

První a základní pravidlo je, nepít na lačný žaludek. Když se před pařbou důkladně najíte, promile alkoholu v krvi stoupá pomaleji, jelikož alkohol rozkládá tuky a váže je na sebe. Konzumujte jídlo i během pití alkoholu a nevynechejte nealko nápoje. Nejméně kalorická kocovina je po vodce. Množství alkoholu ve vodce je srovnatelné se třemi litry piva, ovšem vodka má skoro o polovinu méně kalorií (809 kcal – 1380 kcal). Třeba šampaňské má dokonce 1200. Pokud byste na pití vody náhodou „v zápalu boje“ zapomněli, vypijte najednou větší množství vody (0,5 – 1 litr) před tím, než půjdete spát. Přestože se následné docházení „na malou stranu“ může zdát nepohodlné, ráno se vzbudíte a „opice“ bude mít výrazně menší rozměry než obvykle.

Druhá rada zní: nemíchejte více druhů alkoholu. Ačkoli někteří odborníci dnes tvrdí, že míchání různých druhů pití nemá na ranní kocovinu podstatný vliv. Mnozí jistě mají zkušenosti třeba s mixováním piva a rumu v průběhu jednoho večera, což rozumný člověk zkusí jenom jednou. K této osvědčené radě přidáme ještě jedno doporučení: nemíchejte alkohol ani s jinými nápoji. V poslední době se totiž stále oblíbenějším stává míchání alkoholu s energy drinky. Varování před těmito mixy je zcela na místě, neboť jejich nebezpečí spočívá v tom, že zatímco energetické nápoje aktivitu povzbuzují, alkohol ji „umrtvuje“. To má za následek, že obě ingredience takového mixu se v uživateli „perou“, a zároveň je člověk schopen díky nadměrné energii „absorbovat“ více alkoholu než obvykle. Ranní kocovina je potom ještě z těch příjemnějších důsledků. A vaše játra vás za podobné eskapády rozhodně milovat nebudou.

Třetí rada se týká konzumace velkého množství minerálky, ovšem jen té bez bublin. Oxid uhličitý v bublinkové minerálce totiž urychluje vstřebávání alkoholu a vy budete opilí rychleji. To platí i o šampaňském. Během oslavy se krmte slaným pečivem – brambůrky nebo slané tyčinky omezí ztrátu minerálů. Co se týče jídel, doporučujeme lehké a nepříliš ostré pokrmy, určitě nic nezkazíte klasikou v podobě chlebíčků a jednohubek, kterými byste opět měli prokládat alkoholické nápoje.

Čtvrtá rada říká: před spaním vypijte hodně vody a u snídaně se vyhněte cukrům. Chce to naopak hodně soli. Čím slanější snídaně, tím rychleji kocovina zmizí – dejte si slanečky, sklenku zavináčů, kyselé okurky, vejce s hořčicí, vydatnou zeleninovou polévkou nebo česnečku. Dobrý vyprošťovák je koktejl Bloody Mary – tady je recept: žloutek, pepř, sůl, worchester, tabasco a trochu citronové šťávy se smíchá s deci rajčatové šťávy a 0,5 dcl vodky. Nebo si dejte malé desetistupňové pivo. Trocha alkoholu Vám pomůže vyrovnat hladinku a budete ho lépe odbourávat.

A hlavně! Nepřekračujte hranici jednoho promile alkoholu! Jde buď o 3 panáky tvrdého alkoholu, 3 piva nebo 3 deci vína. Pokud vypijeme více, riskujeme, že druhý den bude utrpením.

Na závěr slíbené doporučení ohledně oblíbených petard a dělobuchů. Letos si musíte dát obzvláště pozor! Nově novelizovaný zákon totiž od letoška neumožňuje obchodní inspekci kontrolovat prodejce pyrotechniky. Nezbývá nám tedy nic jiného, než je sami kontrolovat, bedlivě vybírat a nevyhovující zboží s nejasným původem a chybějícím českým návodem k použití prostě ignorovat. Hrozí totiž, že se zraníte ještě dříve, než dorazíte z nákupů.

Pokud jste si zakoupili rachejtle a chystáte se je použít, dodržujte přesně přiložené instrukce: Stůjte v dostatečné vzdálenosti od místa exploze. Ohňostroje namiřte mimo obydlenou oblast, kde nemohou nikoho zranit a hlavně omezte svou touhu experimentovat. Samozřejmě také zabezpečte, ať s pyrotechnikou nemanipulují děti a hodně podnapilí lidé.

Přejeme Vám šťastný nový rok 2012 a pokud možno minimální kocovinu!