Římské dějiny jsou potřísněny krví. Vedle spousty moudrých a statečných vládců, kteří se zasloužili o neobvyklý rozkvět své říše, stojí daleko početnější řada šílenců a krutých vrahů, jejichž vláda byla plná orgií, mučení a vražd. Představujeme vám tři individua, která vynikala nad všemi vyšinutými císaři a rozsévala zmar a hrůzu. Všichni tři by se dali beze zbytku označit za psychopaty.
Tiberius
Císař Tiberius se narodil 16. listopadu roku 42 před naším letopočtem a pocházel z vysoce postavené patricijské rodiny. Když měl čtyři roky, donutil císař Augustus jeho otce, aby se vzdal své těhotné ženy Livie a sám se s ní oženil. Tak se stal malý Tiberius adoptivním synem císaře. Výchova v císařském paláci z něj udělala opravdového ryzího Římana, který vynikal poslušností, loajálností, ale také tvrdostí, úskočností a bezskrupulózností. Dlouhá léta sloužil Tibérius Římu na vojenském poli. Na výpravu do Germánie se vydal celkem devětkrát a mnohokrát se vyznamenal. Do Říma se vrátil slavný a bohatý. Oženil se s milovanou Vipsanií a čekali vytoužené dítě. Císař ovšem tlačil na Tibéria, aby svou manželku zapudil a oženil ho s vlastní dcerou Julií. Toto manželství však nebylo šťastné a po smrti jejich jediného dítěte se mezi nimi rozhostila nenávist. Po čase určil císař Tibéria za svého nástupce a ten se tak stal vládcem impéria.
Když roku 14 našeho letopočtu ovládnul trůn, okamžitě se zbavil svého soka Agrippy.
Zpočátku se choval jako zodpovědný panovník milující lid, dodržuje republikánské tradice, opovrhuje podlézáním, dává široké pravomoci senátu a odmítá pocty, jako například titul imperátor. Ovšem najednou nastal v jeho chování ostrý zlom.
Utrpení, bolest a strašlivá smrt: Středověká justice byla opravdu krutá
Za podivných okolností zemřel v Germánii jeho adoptivní syn Germanicus a brzy poté i jeho vlastní syn a následník trůnu Drussus. Později se ukáže, že je otrávil prétorián (člen císařovy ochranky) Seian na Tibériuv příkaz. Další na Tiberiově zvráceném seznamu smrti byli všichni potencionální následníci…
Pomalu bylo zjevné, že císař trpěl panickou hrůzou z toho, že by mohl být odstraněn. Tohoto stavu si všiml jeden z pretoriánů – již zmíněný Seianus a začal si přes císaře vyřizovat osobní účty – podsouvá mu smyšlené nekalé úmysly vlastních nepřátel a politických odpůrců, a tak je likviduje jednoho po druhém.
Tiberus je nakonec tak vystresovaný, že se roku 26 našeho letopočtu rozhodnul opustit Řím. Připadalo mu, že si s nikým nerozumí, nikdo ho neposlouchá a všichni ho chtějí zabít.
Odstěhoval se na svůj oblíbený ostrov Capri a odtud vládnul písemnými příkazy, které se postupem času změnily v pouhé rozsudky smrti. Před smrtí byl každý odsouzený podroben krutému mučení. To se týkalo i žen a dětí. Navíc má kat příkaz zbavit každou neposkvrněnou dívku před smrtí panenství. Podle starého zvyku totiž nemohla být uškrcena panna. Mučení vězňů přitom císař rád přihlížel. Mrtvá těla byla nakonec svržena z útesu, a pokud některá z obětí přežila děsivý pád, čekali dole vojáci, aby ji dobili. Šílený Tibérius se dožil téměř osmdesáti let. Na konci života už však byl jen shrbený zapšklý stařík s obličejem pokrytým mokvajícími boláky.
Caligula
Druhému císaři, o kterém bude řeč, přezdívali „Botička“ podle vojenských bot, které odmalička rád nosil. Do malého roztomilého hošíka a vnuka císaře Tibéria by nikdo neřekl, že bude jednou jedním nejkrutějších vládců římského impéria. Caligulovo dětství provází řada šokujících situací v podobě rodinných tragédií. V sedmi letech se dozvěděl, že jeho děd Tibérius nechal zavraždit jeho otce. Celá rodina byla poté trestána, přičemž jeho matka umřela po hladovce. Caligulův bratr byl vyhnán z Říma a donucen k sebevraždě a druhý bratr byl umučen přímo v Římě. Těsně před svou smrtí si pětadvacetiletého Caligulu pozval císař Tibérius na Capri, odkud pak jako nový nástupce převzal moc. Tak začíná vláda „bestie na císařském trůně“.
Na počátku vlády je Caligula velmi oblíbený u senátu i lidu. Ovšem již na podzim roku 37 našeho letopočtu u něj propuká duševní choroba a jeho doposud klidná vláda se změnila ve snůšku šílených absurdit.
Caligula propadnul bludu megalomanie – myslel si o sobě, že je vyvolený, prohlašoval se za Boha a myslel si, že může úplně všechno.
Navíc byl postižen chorobnou satyriázou (jinak hypersexualitou), prohlásil všechny ženy v Římě za své manželky, a tak se jich mohl kdykoli zmocnit. Děje se tak zejména během monstrózních orgií, které s oblibou pořádal. Za velmi skandální je považován jeho vztah se sestrou Drusillou, kterou prohlásil za Bohyni. Bohapusté orgie císař kombinuje s oblíbenými hrami, zejména dostihy a divadlem.
Syfilis: Nemoc, kterou do Evropy přivezl Kryštof Kolumbus
Jeho chování se však mnohým Římanům začalo zajídat, jelikož brzy došlo na masivní popravy kohokoliv, kdo se znelíbil. O život tak přišla celá řada římských senátorů. Jejich majetek byl zkonfiskován a někteří aristokraté byli odsouzeni k nuceným pracím. Postupem času požitkářský Caligula zruinoval státní pokladnu. Všem dochází s krutým císařem trpělivost. Roku 41 tedy dochází ke spiknutí senátorů, ke kterým se přidali jezdci a dokonce i pretoriánská garda určená k ochraně císaře. Dne 24. ledna byl Caligula při návratu z divadla zavražděn společně se svou manželkou a dcerou.
Nero
Posledním v našem panoptiku krutovládců je legendární Nero, který byl jmenován císařem po smrti svého strýce Claudia. Počátek jeho vlády byl spojen s hromadou slibů, senátorům slíbil otevřenou spolupráci. K té ovšem nikdy nedošlo. Ačkoli byl jeho vychovatelem moudrý filozof Seneca, vymklo se chování šíleného Nera z mezí normálnosti velmi brzy. Už jako čerstvý vládce nechal, na radu své matky, otrávit svého potencionálního konkurenta, nevlastního bratra Britanica. Roku 59 se u Nera rozvinou silné absolutistické sklony. Začaly mu vadit neustálé matčiny příkazy a zákazy, a tak ji nechal jednoduše zavraždit. Neronovi tak nic nebrání rozvinout svou krutovládu dle libosti.
Jeho rádci Neronovi našeptávali, aby nechal odstranit svou manželku, a tak se taky stalo. Za manželku si poté vzal krutou krásku Poppaeyu Sabinu. Záhy pak obnovil zákon o urážce majestátu, což mu otevřelo cestu k hromadným čistkám.
Začaly tak umírat tisíce vážených občanů Říma, senátorů i prostých lidí. Byli popraveni bez ohledu na míru provinění.
Zatímco byl Řím ochromen Neronovou krutovládou, povstaly provincie. Celým impériem zmítala politická a hospodářská krize. Nero vše vyřešil po svém – nechal věčné město Řím podpálit! O jeho vině se sice dodnes historici přou, ovšem existuje řada důvodů, proč se domnívat, že žhářství má na svědomí právě Nero. Vinu však svalí na náboženskou sektu – křesťany. Tisíce jich proto nechal ukřižovat v cirku. Okolo roku 65 bylo navíc odhaleno spiknutí proti císaři, takže popravy nabraly masového měřítka.
Příběhy českých katů: Někteří málem sami skončili na popravišti
Vedle hrozných krutostí se císař také rád bavil. Pořádal oblíbené soutěže či divadelní představení. Nejraději měl ovšem umělecké večírky, kde přednášel své básně a sonety. Sám se totiž považoval za geniálního umělce. Ve všech hrách a soutěžích musel vždy vyhrát. Nakonec byl svržen pretoriánskou gardou a prchnul z Říma. Na útěku pak spáchal sebevraždu.
Pověsti o krutostech a šílenostech těchto vladařů překonaly věky a jejich jména se stala synonymem zvrhlosti starého Říma.
Napište váš názor