Co to dnes znamená být mužem? A kdo to klukům vlastně říká? V době, kdy se identita formuje pod tlakem algoritmů, memů a instantních rad influencerů, roste generace hledající směr. Digitální svět nabízí jednoduché odpovědi, které jsou ovšem často toxické. Mezi tím vším ale existují i hlasy, které volají po autenticitě, osobní síle a odvaze jít vlastní cestou.
Přízrak jménem Tate a digitální jed
Na začátku stojí fenomén. Influenceři jako Andrew Tate a celá takzvaná manosféra nejsou náhodným výstřelkem internetu. „Influenceři jako Andrew Tate působí jako silné značky – jasně definovaný příběh, jednoduché sdělení, vysoká frekvence opakování. To je v marketingu recept na zapamatovatelnost,“ vysvětluje Ondřej Tyleček, ředitel kreativní agentury Fairy Tailors, marketingový expert a podnikatel.
Prodávají však toxické představy o mužství, jako je dominance, emoční otupělost a nadřazenost nad ženami.
Z pragmatického podnikatelského hlediska jsou tyto postavy vnímány jako jednoznačně škodlivé. „Lidé typu Andrew Tate jsou zcela nepochybně toxičtí, a dokonce trestně stíhaní. Problém nastane v tom, že menší děti neumí odlišit správné od špatného, zejména ty méně rozumné,“ říká k tomu Jan Skovajsa, investor, podnikatel, CEO a zakladatel společnosti MyTimi.
Tento pohled potvrzují i data ze sociologických studií. Ta ukazují, že mladí muži sledující tento obsah častěji věří, že problémy mají řešit sami bez žen, a zároveň vykazují vyšší míru úzkosti. Takový obsah může fungovat jako vstupní brána k horším jevům. Alarmující je nepochybně také to, že prostřednictvím tohoto typu obsahu může docházet k radikalizaci mladých mužů.
Třeba výzkum australské Monash University poukazuje na to, že u obsahu jako Andrew Tate až 89 % příspěvků evokuje úzké, hierarchické pojetí mužství a maskuje to jako „self-help“.
V kontrastu s tímto digitálním fenoménem stojí pohled, který tyto moderní influencery zcela míjí a za skutečné vzory považuje spíše nadčasové historické osobnosti. Z této perspektivy jsou online persony vnímány jako neautentická show se skrytým záměrem.
Mýtus o alfě aneb proč jednoduché lži vítězí
Úspěch těchto zjednodušených vzorů tkví v samotné podstatě sociálních sítí. Algoritmy zde upřednostňují rychlá, jasná a polarizující poselství. Vzniká tak kultura postavená na zkratce, která dělí svět na vítěze a poražené a která je pro komplexnější a realističtější pohledy na mužství jen těžko prostupná. Muži mluvící o péči, vztazích nebo zranitelnosti jsou pro algoritmus zkrátka méně atraktivní.
Tento mechanismus připomíná politický populismus – škodlivější, ale líbivější vzory plné prázdných gest snadněji osloví méně kritickou část publika.
Proti tlaku na napodobování umělého ideálu stojí filozofie radikální osobní odpovědnosti. Ta mladé muže nabádá, aby se spoléhali sami na sebe a šli si vlastní cestou. Je to volání po autentické síle, inspirované vlastní zkušeností, nikoli online trendy.
Rostoucí hněv a tichá radikalizace
Jednoduché odpovědi a pocit nespravedlnosti vytvářejí úrodnou půdu pro hněv. „Antifeminismus se stává ‚low effort identitou‘. Zneužívá se frustrace mladých mužů z nejistoty, proměn rolí i digitálního přetlaku,“ konstatuje Ondřej Tyleček. Jedna z příčin této frustrace může pramenit z nerealistických společenských a ekonomických očekávání. Tento trend se však neodehrává pouze v rovině neškodných memů. Experti varují před uzavřenými online skupinami, kde se systematicky šíří misogynní obsah. V praxi to znamená, že „offline“, zejména ve školách, se mluví o emocích, respektu a rovnosti. Jenže online se klukům do jejich feedu dostávají videa, která jim říkají „nebuď slaboch“, „ženy chtějí vítěze“.
Hledání lepších hrdinů
Co tedy dělat, aby veřejný prostor nabídl pestřejší a zdravější vzory mužství? Jednou z klíčových výzev je, aby tyto pozitivní vzory nebyly nudné. Jan Skovajsa to ilustruje na trefném přirovnání z politiky: „Je to problém jako Danuše Nerudová vs Filip Turek – paní Nerudová má sice ve větším množství věcí pravdu a určitě podloženou, ale podává to tak neuvěřitelně nudným a suchým způsobem, že to vedle teatrálních prázdných frází Filipa Turka zkrátka zaujme méně.“ Pozitivní vzory se podle něj musí méně bát být zábavné a výrazné.
Zásadní odpovědnost nesou také značky a média, které by měly cíleně ukazovat různé formy mužské síly. Důležitý je i návrat k podstatě a autenticitě. Je třeba podporovat skutečné osobnosti a nekriticky nechválit umělé vzory, jejichž status je postaven pouze na majetku.
Co si odnáší z obrazovky?
Jaký obraz muže si tedy mladý kluk nakonec z toho všeho poskládá? Nejčastěji si z obsahu odnáší sdělení, že musí být silný, porazit systém a spolehnout se sám na sebe. To vytváří obrovský tlak, který nepočítá s tím, že růst je proces a zranitelnost normální součástí života. Spektrum sledovaného obsahu je samozřejmě široké. Největším nebezpečím dneška je glorifikace umělých hrdinů a produktů, které jsou prázdné, ale populární.
Finální poselství pro mladou generaci by proto mělo znít jednoduše: je třeba zůstat věrný sám sobě, nikoli penězům a slávě.
Příběh o moderním mužství tak končí tam, kde začal – u jednotlivce. V souboji algoritmů, toxických značek a autentických rebelů si nakonec každý mladý muž musí najít svou vlastní cestu. Otázkou zůstává, zda mu k tomu společnost dospělých dokáže poskytnout dostatek světla, aby nezabloudil ve tmě.
Leave a reply