Člověk by si řekl, že sport má lidi spojovat. To, co se stalo po kvalifikačním zápase na Mistrovství světa v roce 1969, však hovoří o opaku.
Napětí mezi Hondurasem a Salvadorem bujilo již nějakou dobu, přelidněnému Salvadoru přestalo jejich malé území stačit, statisíce Salvadořanů začalo proudit do Hondurasu a zabírat pohraniční území. Což se Hondurasu pochopitelně nelíbilo, vláda tak vyhlásila pozemkovou reformu, kdy půdu okupovanou Salvadorci zestátnila a rozdala vlastním obyvatelům. Salvadorci tak museli pozemky opustit, včetně těch, kteří za prostor zaplatili. Nucené stěhování nevraživost mezi oběma státy ještě prohloubilo.
Rozbuškou pro vyvolání mezinárodního konfliktu se nakonec stala kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale v Mexiku. Oba národní týmy proti sobě nastoupily ve vyřazovacím dvojzápase. První zápas proběhl 8. června 1969 v Hondurasu, ovšem pro honduraské radikály začal boj už v předvečer zápasu.
Rozhodli se, že salvadorskou reprezentaci zničí, obklíčili hotel, ve kterém byli fotbalisté ubytovaní, troubili auty, křičeli, odpalovali petardy, házeli kamení do oken, bušili tyčemi do barelů, zkrátka dělali všechno pro to, aby se sportovci nevyspali. A povedlo se, nevyspalý tým Salvadoru prohrál 1:0.
A to nebylo bohužel všechno, prohru národního týmu neusnesla osmnáctiletá Amelia Bolanisová, která se přímo před televizí a zraky svého otce střelila rovnou do srdce. Sebevražedný akt mladé dívky rozpoutal v Salvadoru obrovskou vlnu nacionalismu, Salvadořané se rozhodli nenechat věc bez odplaty.
V noci ze 14. na 15. června obklopili tentokrát oni hotel s honduraskými fotbalisty. Vedení armádním generálem Jose Albertem Medranem rozbili okna, do hotelu naházeli mrtvé krysy a shnilá vejce, petardy putovaly přímo do pokojů hráčů, ti nakonec museli v noci utéct na ambasádu. Z té je pak na stadion v den zápasu museli převézt pancéřové vozy, místo Honduraské vlajky vlál na stožáru špinavý hadr na nádobí.
Životy fotbalistů chránil kordon policistů se zbraněmi, v těchto podmínkách nakonec vyčerpaní fotbalisté Hondurasu prohráli 3:1, což trenér hostů okomentoval slovy: „Měli jsme zatracené štěstí, že jsme prohráli.“ Bylo mu jasné, že výhru by nikdo z nich nepřežil.
Rozhodující zápas se z pochopitelných důvodů musel konat na neutrální půdě, přímo v hostitelském Mexiku. V obou znepřátelených zemích vypukly obrovské nepokoje, zapalovaly se obchody a vedly se nenávistné kampaně plné pomluv. Salvador nakonec vyhrál 3:2 v prodloužení.
Hned po zápase byly oběma zeměmi vypovězeny veškeré diplomatické styky a vypukla „Fotbalová válka“, která za sebou zanechala velké ztráty, ač trvala pouhých 100 hodin. 14. července se nad Hondurasem objevila první salvadorská vojenská letadla. 18. července se, i kvůli nedostatku munice, oba státy dohodly na ukončení válečného konfliktu. Na konci stohodinové války bylo na salvadorské straně 900 mrtvých, na straně Hondurasu kolem 2.000, téměř všechno byli civilisté. Nevinná sportovní zábava se tak zvrhla v brutální krveprolití.
Leave a reply