V noci z 8. na 9. března 1944 se v osvětimských plynových komorách odehrála největší hromadná poprava československých občanů za celou dobu šesti let okupace Německem. Tehdy bylo zavražděno 3 792 židů deportovaných z Terezína.
První dva transporty do Terezínského rodinného tábora vyrazily 6. září 1943. Jedním z důvodů jejich vyslání do Osvětimi byla snaha nacistů zbavit se mladých českých Židů, kteří mohli být jádrem budoucího povstání. Němci se po dubnovém povstání ve Varšavě a srpnovém povstání vězňů ve vyhlazovacím táboře Treblinka snažili pacifikovat potencionální místa dalších nepokojů a mladí čeští Židé znamenali možné nebezpečí.
Tyto dva transporty s celkově 5007 osobami dorazily do Osvětimi – Březinky 8. září 1943. Na rozdíl od dřívějších transportů v nich bylo jen 933 lidí nad 60 let a 256 osob do 15 let.
Při příjezdu se jim dostalo na osvětimské poměry neobvyklých výsad. Při příjezdu neprocházeli obvyklou selekcí a nedošlo také k rozdělení rodin do různých sekcí tábora – proto „rodinný“ tábor. K jejich privilegiím patřilo i to, že nebyli podrobeni ponižujícímu rituálu vyholení hlavy a že děti směly přes den pobývat na dětském bloku.
Tento pro vyhlazovací tábor zvláštní postup souvisel s nacistickými snahami zakrýt genocidu Židů a především s návštěvou delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Přesný účel rodinného tábora je však dodnes předmětem diskusí historiků.
Po nějaké době se jim však podařilo odhalit, že na osobních dokumentech vězňů stojí zkratka „SB“ a doba 6 měsíců. „SB“ – „Sonderbehandlung“, česky „zvláštní zacházení“ – znamenalo v nacistickém žargonu krycí označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla smrt v plynových komorách. Na počátku března 1944 bylo lidem z těchto transportů oznámeno, že pojedou do pracovního tábora v Heydebrecku. Dostali také příkaz napsat svým blízkým korespondenční lístky a na ně napsat datum 25. března, prý kvůli zdržení při cenzuře v Berlíně.
Jednotky SA – „Teror musí být zlomen zase jen terorem“
Dne 7. března byl vydán rozkaz, aby nikdo nevycházel do práce a všichni se vrátili do bloků. Asi v 11 hodin bylo nařízeno, aby se osoby ze zářijových transportů přemístily na prázdné bloky. Nacisté si uvědomovali, že zplynovat lidi z Rodinného tábora nebude tak jednoduché. Nebyli to nic netušící oběti, které jim bezelstně napochodují do plynových komor.
Tito lidé totiž půl roku žili ve stínu spalovacích pecí a moc dobře si uvědomovali, co se v Osvětimi děje a co by pro ně znamenalo vstoupit do zadní části v březovém remízku… Nacisté se proto snažili svůj úmysl zakamuflovat.
Dne 8. března 1944 se privilegium zářijových transportů, že před půl rokem při příchodu neprošly selekcí, změnilo v pravý opak. Měli zemřít bez selekce.
Vězni byli vyhnáni před dům s tím, že odjíždějí na práci. Byly jim dokonce rozdány balíčky s jídlem na cestu.
Obklíčili je SSmani se psy, aby zabránili případným nepokojům a nepříjemnostem. Poté byly přistaveny nákladní automobily, na které byli lidi vháněni. Automobily s živým nákladem vyjížděly z tábora, aby vzbudily dojem, že opravdu jedou pryč. Ve skutečnosti se vraceli zadem k plynovým komorám.
Tank se zrodil za 1. světové války – tady jsou první z nich
Jeden z vězňů Sonderkomanda, který byl svědkem jejich smrti, popsal podrobně poslední chvíle jejich života a své svědectví zakopal v osvětimské půdě, promísené popelem statisíců oběti: „Lidé byli vyháněni z korb náklaďáků a všude se ozýval nářek.“
Příslušníci SS používali hrubého násilí, aby celý proces urychlili. Všichni pak byli vehnáni do podzemní šatny před plynovou komorou a bylo jim nařízeno, ať se svléknou.
Nářek se stupňoval. Bylo zřejmé, že si vězni uvědomují, co je čeká. Nemělo smysl nic předstírat a esesáci se podle toho chovali.
Když se otevřely dveře plynové komory, zděšení lidé tam odmítali vstoupit a vznikl chaos. Dozorci je tam museli vehnat násilím a dokonce padlo i několik výstřelů. Poté, co dveře zapadly, bylo hrobové ticho. Najednou bylo slyšet, jak odsouzenci zpívají českou hymnu „Kde domov můj“, poté ještě zazpívali hatikvu (židovskou hymnu) a internacionálu. Bylo to jejich poslední gesto odporu. Hlasy postupně slábly, až utichly úplně. Proces zplynování byl dokonán.
Stejný osud čekal i všechny ostatní terezínské transporty. Konečná likvidace Terezínského rodinného tábora proběhla v červenci roku 1944.
Likvidace rodinného tábora v noci ze 7. na 8. března a 10. – 12. července 1944 představuje největší hromadné vraždy československých občanů v době Druhé světové války.
Napište váš názor