Den 28. září roku 1994 se zapsal černým písmem do dějin námořní dopravy. Došlo totiž ke zkáze trajektu Estonia, který je často přirovnáván k osudu legendárního Titaniku.
Tento trajekt postavily německé loděnice Meyer Werft v Papenburgu v roce 1980. Později ho odkoupila finská společnost Viking Line a pod jejími vlajkami pak loď brázdila v letech 1980 až 1990 vody mezi Finskem a Švédskem. V té době se jednalo o největší plavidlo svého druhu.
V roce 1992 loď zakoupila švédsko-estonská firma, která ji přejmenovala na Estonia a od ledna 1993 vozila turisty na trase Tallinn – Stockholm. A to až do osudného zářijového dne v roce 1994.
Estonia vyplula v sedm hodin večer dne 27. září, na palubě se nacházelo 183 členů posádky a 803 cestujících. Loď měla dorazit do Stockholmu následující den v půl desáté dopoledne.
Cestující během plavby trávili čas ve svých kajutách nebo v lodních restauracích a barech a venku řádil déšť a vítr. Počasí se čím dál více zhoršovalo a na loď narážely větší a větší vlny, což začalo s lodí silně kymácet. Někdo z členů posádky si dokonce začal dělat legraci: „Jako na Titaniku. Za chvíli budou podávat šampaňské zdarma!“ Venku už řádily pětimetrové vlny a napětí se stupňovalo.
Když trajekt projížděl 35 kilometrů daleko od ostrova Utö, palubou zazněly děsivé kovové rány. Zdálo se, že zvuk zazněl z přídě, proto je vyslán jeden z členů posádky, aby celou věc zkontroloval. Ten se za chvíli vrátil s tím, že nic nenašel a ani kontrolní systémy nic nezaznamenaly. Plavba proto pokračuje dál.
Zlověstné zvuky se však lodí šířily dál – způsobily je panty obrovské odklápěcí přídě. Nárazy vln byly totiž tak silné, že panty jejich tlaku nedokázaly odolat.
Najednou se ozvaly tři rány, které znamenaly předzvěst katastrofy – doprovázely totiž prasknutí tří zámků padesátitunové odklopné přídě, která už držela jen na postranních hydraulických ramenech. Ty další nápor vody nevydržely a utrhly se, což poškodilo i vodotěsné hydraulické vrata, skrz které začal trajekt nabírat tuny mořské vody. Obrovský trajekt se během několika málo vteřin naklonil o 30 až 40 stupňů na pravobok.
V barech a restauracích během chvíle vzniká chaos. Po naklonění lodi se všechno řítilo k pravoboku, lidé padali jeden přes druhého a zastavili se až o stěny. Kdo mohl, tak se vrhnul ke dveřím. Všichni si totiž myslí, že loď do něčeho narazila.
Titanic: Pýcha a pád luxusní zaoceánské lodi
Během chvíle začala Estonia vysílat signál may-day. Ačkoli se podařilo navázat kontakt se dvěmi plavidly, počasí spojení přerušilo. Estonia se ocitla bez proudu a začal boj o holé přežití. Náklon trajektu už byl tak velký, že pro některé lidi nebylo možné dosáhnout dveří a zůstali uvězněni. Ti, kterým se to podařilo, vyběhli na palubu a začali se shánět po záchranných člunech a plavacích vestách, ovšem ve vzniklém chaosu nebylo možné organizovat efektivní záchranu. Náklon lodi pomalu udělal z paluby skluzavku a levoboční zábradlí se proměnilo ve strop, na který se snažili všichni na palubě vyšplhat.
Trajekt se pomalu položil na pravobok a přeživší očekávali jeho potopení každou minutu. Když hladina dosáhla lodního můstku, loď třikrát zatroubila. Lidé skákali hromadně do vody, která měla pouhých 10°C. Trajekt nabral takové množství vody, že se začal nezvratně sunout ke dnu.
Na hladině plulo 10 záchranných člunů a 63 provizorních nafukovacích. Kolem druhé hodiny ráno, tedy hodinu od počátku tragédie, se za Estonií definitivně zavřela hladina.
Na místo tragédie dorazila nejbližší loď MS Mariella a krátce poté přiletěly dva finské vrtulníky, které zachráněné pasažéry dopravily na pevninu. Bilance je ale přesto hrozivá – z 989 lidí na palubě Estonie se zachránilo pouhých 137, přičemž 95 lidí se utopilo nebo zemřelo na podchlazení a 757 lidí se z lodi vůbec nedostalo…
Zpráva o tragédii v Baltském moři se rozšířila po světě rychlostí blesku a mnozí ji dodnes považují za největší lodní katastrofu moderních dějin.
Napište váš názor