Pro středověkého člověka se téměř jakékoli onemocnění rovnalo rozsudku smrti. Nejen, že se vyskytovalo velké množství chorob a epidemií, ale lékařství ve středověku bylo pouhou směsicí tradic, pověr, bylinkářství a zkušeností ze starořecké medicíny.
Věřilo se, že nemoc je trestem za hříchy a jediný způsob jak se vyléčit, je prosit Boha o odpuštění. Každému je jasné, že pouhé modlitby k vyléčení moru nebo malomocenství rozhodně nestačí a tak úmrtnost stoupala do závratných výšek. Svědčí o tom i průměrný věk středověkého člověka, který byl pouhých 21 let.
Lékaři byli v případě svého neúspěchu často obětí nepřízně okolí. Z tohoto důvodu se přímo v lékařských knihách doporučuje, aby lékař závažnost nemoci dopředu zveličoval (a mohl pak být leda oceněn, když to všechno dopadlo dobře).
Za těchto okolností lékaři také nepociťovali žádnou morální povinnost setrvávat u nemocného až do jeho konce. Někdy předávali takové nemocné do rukou kněze, jindy pro jistotu volili ještě před skonem nemocného útěk z daného místa.
Když zabředněme hlouběji do tajů tehdejší medicíny, tak se můžeme leda divit, čím vším si museli nemocní projít, a děkovat, že jsme se narodili v mnohem osvícenější době.
Největší hrozbou středověkému člověku byla „černá smrt“ neboli mor, která zkosila více lidí, než obě světové války dohromady. Největší vlna morové epidemie se převalila Evropou v roce 1347 a nechala za sebou tisíce a tisíce mrtvých. Větší úmrtnost byla tam, kde byla i větší koncentrace lidí – tedy ve městech. Ale vzhledem k tomu, že se plicní forma moru šířila především v izolovaných, přeplněných, špatně větraných prostorách, byla ve středověku velká úmrtnost i v klášterech.
Utrpení, bolest a strašlivá smrt: Středověká justice byla opravdu krutá
Nejčastější forma moru – tzv. dýmějový – se projevila zduřeninami ve slabinách a v podpaží. Tyto zduřeniny začaly mokvat krví a hnisem, na kůži se objevily purpurově černé skvrny a člověk naprosto nechutně zapáchal. Jeho utrpení však netrvalo dlouho, protože zemřel do tří dnů.
Problém moru spočíval v tom, že nikdo netušil, jak ho léčit, ani jak efektivně bránit jeho šíření. Lidé se mylně domnívali, že se touto nemocí mohou nakazit, když se podívají na nemocného, budou dýchat špatný vzduch nebo se napijí z nakažené studny.
Postupně se vymýšlely nejrůznější prostředky, které měly nemoc zastavit. Naprosto všechny byly neúčinné, a pokud se nějaký nemocný vyléčil, mohla za to náhoda. Domnělé léky byly stejně příšerné, jako nemoc sama.
Lidé měli na ochranu před nemocí házet do ohně příjemně vonící byliny, aby se pročistil vzduch nebo vysedávat v kanálech, aby odporný zápach moru ustoupil ještě horšímu smradu ze stok. Dále měli pít deset let starý sirup, pojídat arsenik (je smrtelně jedovatý) nebo si nechat pustit žilou.
Objevovaly další ještě šílenější metody – například se měl oholit živé slepici zadek a přivázat ji (stále živou) nemocnému na morový bolák. Další způsob léčby spočíval v putování od města k městu za neustálého „sebebičování“.
Doktoři kontrolovali moč pacientů, a když se v ní objevila krev, neměli nemocní naději. Někteří z těch, kdo mor dostali, měli proti němu přirozenou imunitu a uzdravili se. Jiní se uchýlili k jedinému opravdu účinnému léku – z měst postižených morem utekli na venkov. To však mohli udělat pouze bohatí, jež vlastnili na venkově domy. Chudí zůstali doma a umírali.
Skutečnou příčinu moru objevili až před sto lety. Často se dočítáme, že mor přenášely krysy – nikoliv. Přenášely ho blechy hostující na krysách. Vzhledem k nedostatečné hygieně ve středověku a velké koncentraci krys (tudíž i blech) je jasné, že se nemoc musela šířit závratnou rychlostí. Zárodky moru jsou rovněž bohužel velmi odolné proti vlivům zevního prostředí. Ve vodě přežívají kolem 40 dní, v půdě cca 2 měsíce, v infikovaných blechách a hlodavcích až několik měsíců. Při teplotě -30°C vydrží v zevním prostředí několik měsíců, ve zmrzlých mrtvolách až jeden rok. V infikovaných předmětech a potravinách obvykle přežívají několik týdnů.
Syfilis: Nemoc, kterou do Evropy přivezl Kryštof Kolumbus
Ve středověku se však doktoři museli potýkat i s jinými nemocemi než jen s „černou smrtí“. Od dávných časů věřili lékaři, že jednou z nejlepších metod, jak zbavit člověka nemoci, je vypustit mu z těla spatnou krev. Středověcí lidé si pak skočili do krámu k místnímu lazebníkovi a dali si pustit žilou. Lazebníkův krámek se proto poznal podle misky čerstvé krve za oknem.
V Londýně toto značně nechutné „poznávací znamení“ již v roce 1307 zakázali a lazebníci pak museli krev vlévat přímo do Temže.
Vedle pouštění žilou existovaly ve středověku i další „zajímavé“ léčebné postupy“:
- V polovině 14. století přistihli jistého faráře, jak si v sudu veze tři zapáchající vlčí mrtvoly. Věřil totiž, že přikládáním vlčí kůže se vyléčí veškeré kožní choroby
- Pakostnice neboli dna byla léčena přiložením obkladů z kozích bobků smíchaných s rozmarýnem a medem
- Univerzální lék na všechno byl sirup. Léčilo se jím vše od ztráty řeči, hadích uštknutí až po nespavost
- Podlitiny se léčily sádlem z divočáka
- Na plísně a ekzémy na obličeji se používala dětská moč
- Proti omdlévání se doporučovalo dýchat do kouře ze spáleného peří
- Na ucpaný nos měla platit směs hořčice a cibule nacpaná do nosu
- Na vnitřní krvácení doporučovali středověcí mastičkáři nosit v sáčku kolem krku usušenou ropuchu
- Zobák straky nošený kolem krku měl pomáhat proti bolesti zubů
- Dírou vyvrtanou do lebky se léčila bolest hlavy, vyháněl se ďábel nebo léčilo šílenství
- Kocovině se prý člověk nejlépe vyhne tak, že pije bez pokrývky hlavy. Škodlivé výpary pak prý mohou z těla odcházet ven. Klobouk nebo čepice je drží uvnitř a z toho pak člověka bolí hlava
Z výše uvedeného výčtu způsobu léčení přeběhne dnešnímu člověku mráz po zádech. Mnohé napadne, že tehdejší léčebné postupy byly možná horší než nemoc samotná. Nejen že byly odporné, ale v drtivé většině naprosto neúčinné. Není se co divit, že se tehdy lidé lékaře báli „jako čert kříže“ a raději se uchylovali k modlitbám. Ty jim ovšem většinou také nepomohly…
Napište váš názor