Přihodilo se mi něco zvláštního. Znenadání jsem se v klidu zadíval na své ruce. Nehledal jsem mozoly či oděrky vzniklé nějakou prací. Jen jsem se díval a ptal se: Co vy, mé ruce, vlastně jste?
Uvědomil jsem si, jak přibývají další pigmentové skvrny, jimiž se stařecké končetiny vyznačují. Tak trochu jsem se na chvilku vystrašil ze zřetelně se projevujícího stáří.
Nikdy jsem se rukama neživil v profesním životě. Ale na řadě brigád v mládí bych bez nich byl k ničemu. Díky nim jsem měl peníze na první dárek pro maminku z vlastní práce i na můj první magneťák.
V poklidné situaci zdravého důchodce se těma rukama starám o zahrádku a chystám si stále potřebný dřevěný otop. Ještě udrží pravá ruka tužku, píšící mé názory a dojmy. Obě ho pak přeťukávají na klávesnici a odesílají do světa.
Jsem těm svým nástrojům vděčen za jejich trvající výkonnost. Leč obávám se dědičnosti, kterou jasně vidím u prstů na nohou. Jsou zkřivené podobně, jako je měla moje máma. A ty prsty na rukou to asi čeká taky.
Stejně jako její pokrevní teta měla moje máti po osmdesátce problém zapnout si knoflíky. Vzpomínka na její prsty prolámaně zápolící s příbory ve mně vždy vyvolává obdiv k její vůli bojovat s nepřízní vlastního těla.
Blog: Úplatky mají různou podobu
Jsem rád, že své ruce mám stále schopné. Při tom pohledu na ně, na jejich zjevné stáří, jsem rovněž viděl jejich čas příští. Neobejdu se bez nich. Musím o ně pečovat, aby neměly důvod mě zklamat. Nebudu zapomínat na pracovní rukavice. A ještě jednou: Děkuju vám, moje ruce.
Děkuji za přečtení. Jiří Čepelák
Chcete se také na stránkách Mzone.cz podělit o svůj názor nebo se vypsat z něčeho, co vás trápí? Blogovat můžete i vy! Své příspěvky zasílejte na e-mail redakce@mzone.cz a do předmětu uveďte heslo „Blog“.
Napište váš názor