Dokonale znát technickou konstrukci každého typu zbraně, umět je ovládat, správně ošetřovat a ukládat, provádět kontroly a seřizovat je. To vše musí ovládat zbrojíř v české armádě. O svoji zbraň se stará sice každý voják sám, ale konečná kontrola patří právě této vojenské profesi. Na každém útvaru jich je vždy několik. Jedním z nich je už druhým rokem četař Jiří Průcha z Posádkového velitelství Praha.
„Splnil jsem si tak trochu svůj sen. Od dětství jsem se zajímal o zbraně a jejich historii a nikdy mě nenapadlo, že se mi koníček stane profesí. A že s ní spojím i profesionální život vojáka, tak na to jsem si netroufl pomyslet nikdy,“ říká Jiří Průcha. „K armádě jsem to bral trochu obloukem. Nejprve jsem vstoupil do aktivní zálohy, rok jsem v hodnosti vojína působil u 121. pěší roty AZ Krajského vojenského velitelství Praha. Pak dva roky v hodnosti svobodníka u 72. mechanizovaného praporu v Přáslavicích, a pak jsem si řekl, proč to nezkusit jako profesionál,“ vzpomíná na své začátky zbrojíř.
Od záložníka ke zbrojíři české armády
Do armády vstoupil třiatřicetiletý Jiří Průcha v roce 2015 jako starší řidič. A nebyl to žádný troškař. Prošel výběrovým řízením k 4. brigádě rychlého nasazení a na dva roky spojil život s červenými barety. Nastupoval v hodnosti desátníka rovnou k 43. výsadkovému praporu do Chrudimi. Tady působil rok, poté nastoupil k 44. lehkému motorizovanému praporu do Jindřichova Hradce.
„Když se pak před čtyřmi lety objevilo volné místo staršího střelce u Posádkového velitelství Praha, zkusil jsem to. A když se tady uvolnila vloni funkce zbrojíře, šel jsem do toho. Je to práce, kterou jsem celý život chtěl dělat. Osud to zařídil tak, že se mi splnil životní sen a jsem za to moc rád. Můj velký dík patří rotmistru Martinu Tulkovi, který mě do kouzla této profese uvedl a zasvětil,“ vzpomíná na své začátky u posádky Jiří Průcha.
Salvové kanóny, pro zbrojíře perla
„Když jsem přišel do Posádky, tak jsem o některých zbraních technicky neznal vůbec nic. Z bojové jednotky jsem do detailu znal jen útočnou pušku BREN-CZ 805 A1 a také pistoli CZ 75 SP01 Phantom. Ale zbraně, které používá Čestná stráž AČR k protokolárním účelům, to šlo úplně mimo mě. A salvové kanóny? Tak to je pro zbrojíře úplná perla,“ říká dnes již zkušený zbrojíř.
Jak sám říká, velmi se mu hodily znalosti, které si s sebou přinesl z působení u bojových jednotek. A s čím by byl trochu problém, v tom pomohou ostatní kolegové zbrojíři. Na posádce působí celkem čtyři.
Maketa pro exhibiční vystoupení
Zbrojíř musí znát dokonale všechny zbraně útvaru. A to do poslední součástky. Musí je umět ovládat, správně používat, ošetřovat i ukládat. K tomu provádí pravidelné profylaktické kontroly zbraní, a patří sem i seřizování ručních zbraní tzv. nastřelováním a zabezpečuje opravy. Je to hlavně o fyzické práci, ale také o velké trpělivosti, pečlivosti, a neustálém sebevzdělávání.
„Možná se to nezdá, ale například přehlídková zbraň Čestné stráže AČR – samonabíjecí puška vz. 52/57 se sklápěcím bodákem, která je znehodnocená a střelby neschopná – váží asi tři a půl kila a docela se pronese. Jsou to ty zbraně, se kterými naši vojáci provádí exhibice. Když si prohazují tyto makety, vypadá to z pohledu diváka velmi jednoduše, ale musíte si uvědomit, kolik kil musí během exhibice zvládnout,“ popisuje Průcha.
„A i u této makety se nesmí nic ošidit a musí být v perfektním stavu, musí se prostříkávat a dotahovat čepy. Když spadne na zem, musí se prohlédnout, zda není poškozená,“ prozrazuje zbrojíř.
Na šavli nesmí zůstat ani kapka vody
Další raritou je například šavle vzor 2006, která je výstrojním doplňkem stejnokrojů příslušníků Čestné stráže AČR. Používají ji velitelé při slavnostních a protokolárních příležitostech. Jejím největším nepřítelem je déšť, sníh a celková vlhkost. Na tu platí podle Jiřího Průchy čistý hadr: „Musí se vyčistit do sucha a vyleštit do lesku. Proto se také ukládá pochvou dolů, aby v ní nezůstala ani kapka vody.“
„Pro mě jako pro zbrojíře jsou nejsložitější útočné zbraně, tedy zbraně nové generace. Taková útočná puška BREN má spoustu součástek, o každou se musíte postarat, aby zbraň byla funkční. Čištění mi zabere plus mínus hodinu až dvě. Znamená to kompletní rozebrání zbraně a vyčištění každé součástky. To se musí provádět po každých střelbách. Zkrátka když se ze zbraně vystřelí, musí následovat údržba. Každý voják se o svoji zbraň stará sám, zbrojíř následně provádí kontrolu a zbraně uskladňuje. Na zbraně se používají speciální mazací oleje a na každý typ zbraně jsou určené,“ vysvětluje zbrojíř.
Ránu jako z kanónu umí jen ty salvové
Skutečnou perlou je pro Jiřího Průchu pět salvových kanónů vz. 52 ráže 85 mm, každý s jedenácti detonačními komorami. Používají se jednou za rok při oslavách vzniku Československa 28. října a také po inauguraci nového prezidenta. Tím, že se nabíjejí z boku, jsou naprosto výjimečné a také jediné na světě. Vydávají pak mnohem větší ránu než ty, které se nabíjí klasicky.
Projížďka láká zvědavce
„Málokdo ví, že přesný název těchto vzácných kanónů je „Houfnice, pozdrav, salva 5“. Specifikum této zbraně je, že se nabíjí ze strany a jsou odpalovány elektronicky z bezpečné stometrové vzdálenosti. Jsou náročné na přepravu. Na Petřín jsou vyvezeny Tatrou 810 v závěsu vždy čtyři děla a pálí vždy dvě najednou, pro případ selhání výbušniny. Celkem je to dvacet jedna výstřelů a tuto tradici jsme převzali ze západoevropských námořních tradic,“ prozrazuje zbrojíř.
„Tahle práce mě hodně baví. Jednou za tři měsíce se musí děla projet, vyjedou na trasu dlouhou minimálně pět až deset kilometrů. Je to kvůli tomu, aby nezamrzly brzdy, musí fungovat elektrika, směrová i brzdová světla, protože se pohybují v normálním silničním provozu. Je to vždycky pro všechny na silnici rarita, fotí si to i natáčejí,“ popisuje zbrojíř.
Pečovat o takové zbraně ale není jen tak. Každé dělo váží kolem dvou tun, šířku má dva metry, vysoké je 2,6 metru a jeho délka dosahuje téměř sedmi metrů. Na to, aby se dělo „vytlačilo“ z garáže, je zapotřebí pěti vojáků, takže ani fyzička při údržbě nesmí chybět.
„Je to pro mě zvláštní práce, špinavá, ale nádherná. Děla se musí neustále promazávat, jsou určitá místa, která nikdy nesmí zaschnout. Největším nepřítelem této techniky je vlhkost. Proto jsou uskladněny v garáži. Kdyby šlo o normální kanóny, tak to je jenom železo, ale k elektronickému odpalování se nesmí dostat nikdy voda. A o to je náš úkol, zajistit jim servis a udržovat je stále funkční,“ říká četař Jiří Průcha. „Musím ale prozradit, že vystřelit si z tohoto kanónu, to je další můj sen. Komu se to kdy podaří, vystřelit si z takového unikátu? Minulý rok to nevyšlo, to bylo vlastně úplně poprvé, kdy k tomu nedošlo. Tak snad to vyjde letos v říjnu,“ doufá.
Napište váš názor