Menu

Co je nového?

Cestování učí pokoře, vůli a odpovědnosti, říká poutník a spisovatel Tomáš Gavlas

Sdílení
Text: Jakub Deml, Foto: Archiv Tomáše Gavlase

Strávil dlouhé měsíce na cestách, zakusil samotu a nepohodlí, ale i život v klášteře. Úspěšný byznys nedávno pověsil na hřebík a napsal hlubokou duchovní knihu. Řeč je o Tomáši Gavlasovi, poutníku a spisovateli, který nyní poskytl exkluzivní rozhovor pro náš web.

reklama

Tomáš Gavlas (32) je dvoumetrový autor, podnikatel a poutník. Vystudoval kulturologii na Univerzitě Karlově, kde zkoumal fenomén poutnictví, které sám s oblibou praktikuje. Během deseti let, kdy pracoval v marketingu, založil a vedl několik úspěšných firem. Jako řečník se zúčastnil odborných konferencí a pravidelně vystupoval v médiích. Následně vše na čas odložil, aby dokončil knihu KARLAZ: Cesta člověka.

Tomáš věří, že smysl života spočívá v hledání a naplňování vlastního životního poslání. Rád odchází na odlehlá místa, kde může o tom svém nerušeně přemýšlet.

Inspiraci nachází ve starých textech, na poutních cestách, ale také na chatě u Vltavy. O svých cestách, myšlenkách i názorech se nyní rozpovídal pro Mzone.cz. Pohodlně se usaďte a čtěte dál!

reklama

Tomáši, jak se to stane, že se z úspěšného podnikatele stane spisovatel a myslitel? Dá se taková proměna uskutečnit ze dne na den, nebo je to dlouhý proces?

K podnikání v marketingu a médiích jsem směřoval už od střední. Sice jsem na to šel takovou větší oklikou přes Filosofickou fakultu a pořádání festivalů, ale před třicítkou se mi podařilo provozovat, relativně dobře fungujíci agenturu.

Myslel jsem si, že to je cíl ke kterému směřuji, ale po několika letech v agenturním světě jsem si uvědomil, že moje cesta za dobrodružstvím by ještě měla pokračovat.

Podnikání mě bavilo, stejně jako práce s lidma, jen jsem už necítil, že v agentuře, jak byla postavena, můžu dál růst. Bylo těžké se toho všeho vzdát a odejít zase do neznáma. Promyslet to rozhodnutí a vše naplánovat, aby to neohrozilo kolegy z agentury, trvalo přes rok.


Jak u tebe ten proces začal? Co byl ten impulz?

Jednak jsem, jako téměř každý, zažil nějaká temná období. Díky nim jsem začal hledat odpovědi na otázku: Jak se mám v životě rozhodovat, abych se už do podobných období nedostal? Začal jsem současnými poznatky neurověd, psychologie a behaviorální ekonomie, postupně jsem se ale v čase vracel zpět až k nejstarším filosofickým a náboženským textům. Celý tenhle výzkum jsem připravoval pro sebe, abych si sám rozšířil svůj životní rámec, bez záměru to vydat. Měl jsem 700 stránek poznámek a o hlubších tématech, na která jsem narážel, jsem často mluvil s klienty, kolegy a kamarády. Překvapovalo mě, kolik lidí se hlubším tématům otevře, když se nebojí, že by je za to někdo soudil. Tehdy se mě kamarád Eda Petiška zeptal, jestli bych to nechtěl udělat jako knížku.



Hodně času jsi v posledních letech strávil na cestách. Co je to nejcennější, co ti tyto cesty daly?

Mnoho věcí. Často jsem cestoval sám. To mě naučilo samostatnosti, pokoře, odpovědnosti a vůli se překonat a dojít k cíli. Obecně, když člověk cestuje sám v cizí zemi, tak je to ideální doba pro přirozené sebepoznávání.


Jaký byl nejtěžší okamžik, jaký jsi na svých poutích zažil?

Na poutích je většinou těžká jejich délka a nutnost jít, i když podmínky nejsou ideální. Težké chvíle většinou přicházejí vlivem fyzického zranění nebo onemocnění, které člověka o samotě v cizím prostředí dělá ještě “zranitelnějším”.

Naštěstí se mi nikdy nic vyloženě špatného nestalo. Naposled mě hodně vyděsilo, když jsem se na chvíli ztratil na pouti v Norsku v bažinách, kde nebyl signál.

Hned cítíte, jak na to reaguje tělo, začne vám tlouct srdce, zachvátí vás panika a všechny myšlenky se upínají k tomu, jak se rychle dostat zpátky na správnou cestu.



Doporučil bys absolvovat pouť každému, nebo je to vhodné jen pro určité typy lidí? A teď nemyslíme z hlediska fyzické zdatnosti, ale spíše té duchovní.

Pouť bych doporučil každému, kdo o ní někdy přemýšlel. Pro někoho je pouť primárně duchovní zážitek nebo vnitřní obroda, jiný jde pro zábavu a další jako sportovní výzvu. Myslím, že čas o samotě spojený s fyzickým překonáním ale nějaké duchovní ovoce nese a lepší poznání sebe sama přinese každému. Právě v tichu a samotě totiž z člověka často začnou vyvěrat vzpomínky, myšlenky a emoce, které se v běžném režimu nemají šanci dostat na povrch. To samo o sobě je skvělé.

reklama

Dnes je v módě zabývat se otázkami ducha. Čím dál víc lidí se věnuje józe nebo meditaci, další se například nechávají na týden zavřít do izolace do tmy. Jak to vnímáš? Je to jen módní trend, nebo se skutečně lidé začínají víc zajímat o duchovno kvůli sobě?

Lidé hledají hloubku, ale není u nás úplně silná duchovní tradice, tak to pak může vypadat trochu jako zmatek mnoha různých proudů. I mě trochu chybí, že tu není nějaký společný duchovní rámec pro všechny. Myslím, že lidé by se o duchovních tématech pak více bavili. U všech těchto praktik je otázka, proč to lidé dělají. Někteří chtějí instantní zážitek nebo zábavu, u těch je to spíš asi ta móda. A pak jsou lidé, kteří se podobnými sebezkušenostmi chtějí skutečně poznat a změnit. Je to tak i u meditace.

Můžete zažít nějakou mezní zkušenost, ale proto primárně nemeditujete. Meditujete, abyste se proměnili, abyste očistili svou mysl. Tak to alespoň učil Buddha.

Kdy přesně jsi se rozhodl, že napíšeš knihu? Co byl ten impulz?

Bylo to ve chvíli, kdy jsem pro ni měl dost obsahu a témat, o kterých chci psát. Ten impulz bych popsal jako dlouhodobé vnitřní puzení k něčemu hlubšímu. Konkrétní podobu to nakonec získalo v Karlazovi. Vlastně nevím, jestli jsem se pro to napsat knihu rozhodl, nebo jsem se prostě nemohl rozhodnout jinak.

reklama


Když jsi začínal psát, věděl jsi tedy přesně, co v knize bude, anebo část obsahu vykrystalizovala přece jen až v průběhu psaní?

Ještě než jsem se rozhodl knihu napsat, odjel jsem držet týdenní půst a pokusil se během něj zorganizovat stovky stran poznámek, které jsem měl. Vznikla série okruhů, které se podobají dvaceti devíti okruhům, které se dnes dají najít v Karlazovi. Forma, kterou kniha dnes má, se vyvíjela. Začal jsem ji psát formou anonymního vyprávění ke čtenáři. Později jsem vytvořil postavu Karlaze, jakéhosi moudrého průvodce-poutníka a nakonec jsem vše přepsal do krátkých příběhů a podobenství, aby text fungoval nadčasově. Tedy aby kniha dávala smysl před sto lety i za sto let. Celé to trvalo přes dva tisíce hodin.


Co ti bylo inspirací? Studoval jsi staré texty a knihy filozofů, nebo jsi čerpal převážně ze svých zkušeností?

Myslím, že to je vyvážené. Část moudrosti, která se v knize dá objevit, jsem si zasloužil, ale pro mnoho myšlenek jsem se inspiroval ve starých náboženských a filosofických textech. Hodně mě ovlivňují myšlenky křesťasntví, řecké filosofie, Theravadového kánonu, Zoroastrismu a podobně. Seznam myslitelů, kteří mě inspirovali, je na konci knihy, je to přes 40 jmen. Jinak mám to štěstí, že na to, že jsem relativně mladý, jsem toho poznal už docela dost, to mi také dost pomohlo.



Je ti 33 let, ale kniha působí, jakoby ji psal moudrý stařec, jak je to možné?

To jsem rád, že na tebe, tak působí. Rozhodně to ale není moje stálé vnitřní nastavení, které mám. Jak říkáš, bude mi 33 a aktuálně vnímám, že se pohybuji někde mezi malým, nezodpovědným a vystrašeným klukem a tímhle moudrým a trochu přísným starcem. Jung pro postavu vnitřního moudrého starce používal pojem Filemon. Myslím, že každý z nás v sobě hlas a vedení starého moudrého člověka má, otázka je, jak se s ním dostává do kontaktu a jak ten kontakt udržet.


Žiješ ty osobně podle myšlenek, které Karlaz v knize hlásá?

Karlazova slova stanovují jakýsi ideál, nebo maxima, se kterými se můžu na své cestě porovnávat. Primárně je to vnitřní ideál, který mi zabraňuje vzdávat se odpovědnosti za vlastní rozhodnutí a za to, jaký život žiju.

Já osobně si myslím, že žádným ideálem nejsem, spíš se na něj ve své knize snažím ukázat.

A dá se to vůbec v dnešním světě stoprocentně dodržovat?

Ono to snad nikdy v historii nebylo lehké. Jako lidé máme slabou vůli, snadno podléháme různým neuspořádaným náklonnostem. Směřovat se svým životem k nějakému ideálu, který nás přesahuje, je těžké, ale právě proto je to něčím vzácné. Je to ta ježíšova “úzká cesta”.


V knize mluví Karlaz o poslání člověka. Jaké je tvoje poslání?

Vnímám, že ne každý má v životě vykonat jednu věc. Někteří lidé jsou během života povoláni k různým, třeba naprosto rozdílným úkolům. Dříve to pro mě bylo podnikání v reklamě. Teď je to primárně práce na Karlazovi, připrava přednášek, podcastu, překlad do angličtiny a práce na pokračování. K čemu budu dál povolán? Kdo ví. Samozřejmě, snažím se stanovovat si cíle, ale zároveň nebýt pyšný, že všechno vím, protože okolnosti se v životě mohou velmi rychle měnit. Většinou se o novém směru rozhoduji podle myšlenek, které se mnou dokáží zůstat delší dobu. Třeba rok nebo dva. Ty většinou ukážou, kterým směrem se dál vydám.



Věříš na život za sněžnou čarou?

Stejně jako Blaise Pascal bych si “vsadil”, že po smrti něco existuje a je lepší žít tak, že něco existuje, protože, tím po smrti můžu jen získat. A pokud nic nebude, tak vlastně o nic nepřijdu. Takže já dnes věřím. Myslím, že je dobré, aby si tu otázku člověk sám před sebou zkusil alespoň cvičně zodpovědět. Jestli může něco po smrti existovat a jestli můžu nějak ovlivnit, jaké to bude. Je to taková univerzální otázka, na kterou hledáme odpovědi už tisíce let. Dá se brát jako myšlenkové cvičení.


Když jsi se vzdal své firmy, co tě vlastně v současnosti živí? Je to jen vydaná kniha? Dá se vydáním jedné knížky v Česku uživit?

Dělal jsem nějaké konzultace, ale pak jsem vše seškrtal, abych se mohl věnovat jen Karlazovi a rodině. Během podnikání jsem žil relativně skromně, takže jsem měl nějaké peníze našetřené. Teď se mi prodejemi knihy peníze vrací, ale na jisté uživení to zatím není. Uvidíme za rok.

Obecně se psaním uživí jednotky pisateů v Česku, a to většinou ti, kteří mají přístupnější žánr. Karlaz je pořád duchovní meditace, která není pro každého.

Přál bych si ale, aby se kniha prodávala stále tak, jako dosud. Je to krásný pocit, že si lidé knížku kupují a pak mi třeba napíšou, co se jim líbilo a proč, případně jak jim Karlaz pomohl. Hnedka cítím, že dělám něco smysluplného a podílím se na něčem, co je vzácnější, než jen živení trhu s rychloobrátkovým zbožím.


Tomáši, děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí v dalším putování životem!


O knize KARLAZ: Cesta člověka
Karlaz v dvaceti devíti promluvách vysloví, co je v životě důležité. Oživí příběhy dávno zapomenutých klášterů, pouštních oáz i zaniklých měst. V nadčasových rozmluvách s chromými poustevníky, zkušenými léčitelkami a mocnými vládci nabídne praktické instrukce k řešení zásadních životních otázek. Dotkne se témat, jako jsou vztahy, sebepoznání, mluvení, hřích, temná noc, strach, bolest, víra, čas, smrt, pořádek, peníze, vděčnost, odpuštění, lpění, meditace, cítění, myšlení a hledání životního poslání.


Víra v Boha je u mladých lidí anomálií, říká režisérka dokumentu Boxerka z kláštera


Napište váš názor

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Využíváme Akismet k redukci spamu. Zjistěte více.

Přidat na Seznam.cz
Nahoru