Menu

Co je nového?

Martina Sáblíková: Rychlobruslení je láska na celý život

Sdílení
Foto: Škoda Auto

Zdravotním problémům navzdory vytvořila loni dva světové rekordy. Rychlobruslařka Martina Sáblíková, mnohonásobná olympijská medailistka a mistryně světa, je také úspěšná cyklistka a ambasadorka tuzemské automobilky Škoda. V rozhovoru jsme se jí proto mimo jiné ptali, jaká je řidička.


Martino, jak dlouho vám trvá, než se v šatně připravíte a můžete jít na led?

Asi deset minut. Musím se kompletně převléct. Obléknu si kombinézu, na ni dávám zipy, které se sundávají až těsně před startem, pak bundy, čepici, nákrčník… Záleží, jaká je teplota. Pak si zavazuji brusle. Občas přetrhnu tkaničku, jak jsem nervózní.


O rychlobruslení je známo, že to je sport, který bolí. Je to hodně o překonávání sebe samé. Co vás pořád motivuje k tomu to dělat?

Dělám to od jedenácti let, takže je to srdeční záležitost a láska na celý život. To je pro mě největší motivace. Ten pohyb po ledě i lidi kolem sebe mám hrozně ráda a zatím si bez toho nedokážu život představit.


Co dostane při bruslení nejvíc zabrat?

Stehna, záda, zadek a občas holeně – z toho, jak je člověk pořád v podřepu.


Dokáže se tělo profesionálů uvyknout na přechody ze zimy do tepla?

Bojuji s tím pořád, zvlášť když jezdíme venku. Přes silvestra jezdíme do Itálie, kde je -4 °C, ale někdy taky -20 °C. Nohy i ruce po návratu do tepla strašně bolí.


Pustíte si po tréninku v autě topení na maximum?

Když si sednu do zmrzlého auta, tak jo, ale zase říkám: všeho s mírou. Vždy si ale pouštím teplé větrání na nohy, protože je mám úplně ledové z toho, jak bruslíme naboso. Auto si vytopím třeba na 24 °C a pak si to stáhnu.


Změnila se během vaší kariéry metodika tréninku? Dělá se něco jinak?

My jsme trénink prakticky nezměnili. Zrovna nedávno jsem se na to dívala do tréninkových deníků. Maximálně jsme přidali posilovnu. Mám fyzioterapeuta, který je zároveň kondiční trenér na různé svalové partie. Na to, že jsme v podstatě nic nezměnili, mě překvapily loňské výsledky.



Brusle máte jedny dobře vyšlápnuté, nebo jich používáte víc?

Mám jedny a už pátou sezonu. Druhé – novější – vozím jen v batohu. Měly by být identické a jsou odlité přesně na mou nohu, ale nejsou tak měkké a bolí mě v nich nohy. Vozím je jen jako rezervní.


Uspěla jste na řadě olympijských her. Máte ke každé olympiádě nějakou asociaci?

Pořád to mám v hlavě. Turín: první olympiáda a obrečené čtvrté místo. Vancouver: zlato a splněný sen. Pamatuji si, že mě policajti táhli nějakým autem přes město, abych po dopingové kontrole stihla vyhlášení. Jela jsem s houkačkama, a to mi ještě stačili zastavit na zmrzlinu. To byl vůbec největší zážitek z celé olympiády.

V Soči to bylo emotivní, protože to byla první olympiáda, kde jsem měla rodiče i prarodiče. To bylo krásné a povedlo se mi tam zlato.

Poslední olympiáda v korejském Pchjongčchangu mi vyšla po problémech se zády na druhé místo. Pro mě to bylo hlavně vítězství sama nad sebou, takže jsem byla naprosto spokojená.


Máte nějakou tradici, jak slavíte po úspěšném závodě?

Většinou jsem tak hotová, že jsem ráda, když si můžu lehnout do postele. Kolikrát máme banket, dám si tam dvě decky červeného a jsem absolutně nepoužitelná, protože okamžitě usínám. Myslím, že celý tým to zvládne oslavit za mě.


Vyhrála jste už skoro vše, co se dalo. Máte nějaké další cíle?

Po zdravotních problémech, jaké jsem měla se zády před dvěma lety, je těžší něco plánovat. Člověk nikdy neví, jakou cestou se dá. Tím spíš mě překvapila loňská sezona, kdy jsem překonala dva světové rekordy. Nečekala jsem, že bych ještě někdy mohla takhle rychle jet. Takže těžko říct. Ráda bych ještě na jednu olympiádu a tam se poprala o placku. Ale je to jako na houpačce – uvidíme, co se stane.


A máte nějaké sny ohledně zážitků za volantem?

Teď je to spíš o tom, dostat se autem do míst, která bych chtěla vidět. Mám hrozně ráda přírodu, třeba ve Švýcarsku. Mám to hodně spojené i s cyklistikou. Ráda šlapu do kopce a dívám se, jak se přede mnou otvírají panoramata. Nejlepší je, když můžu někam dojet autem a pak si to tam projet na kole.


Na silničním, nebo horském?

Jak kdy. Hodně jezdíme trénovat do Jižního Tyrolska, kde trávím hodně času na horském. Na silničce to ale zas víc frčí.



Elektrokolo vás neláká?

Ne, zatím ho nemusím používat, protože všude vyjedu sama. Ale pro starší lidi je to super, protože se díky němu můžou podívat tam, kam by se jinak nedostali.


A co elektrické auto?

Nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Je pěkné, že je tiché. Super je to i s ohledem na životní prostředí. Jela jsem s ním, ale sama jsem ho neřídila, takže zatím nemůžu říct. Těším se, až ho sama vyzkouším za volantem.


Teď jezdíte Škodou Kodiaq, což je auto, které si vede dobře i v terénu. Využijete jeho schopnosti i mimo silnici?

V létě ráda trénuji v Alpách, kde na kole jezdím až do výšky 2 500 metrů po štěrkové cestě. S autem jsem tam nikdy neměla problém. Jediný problém, který jsem v autě zažila, bylo, když nám kuny překousaly kabely.



Máte v autě nějaký oblíbený asistenční systém, který často využíváte?

Mám ráda systém hlídání mrtvého úhlu. To byla to první věc, kterou jsem hledala, když jsem auto přebírala. Jinak jsem typ řidiče, který jezdí hodně bez asistentů, ale když jedu někam daleko, mám ráda, když se auto umí samo držet v jízdních pruzích. Je to pro mě jistota.


Co všechno vozíte v autě?

Potřebuju spoustu prostoru, protože většinou jezdíme s kolegyní Niki Zdráhalovou ve dvou. Loni jsme takhle pobraly dvě cestovní tašky, dva batohy, dva kufry s oblečením, stolečky na broušení, tašky s bruslemi, věci do posilovny a tři kola. Všechno auto pobralo.


Kola na nosiči nevozíte?

Vždy všechno uvnitř.



I na kole slavíte sportovní úspěchy. Zajímal by vás otevřený cyklistický závod jako třeba L’Etape du Tour de France?

Takové věci mě hrozně lákají. Na Tour de France jsem se chtěla loni podívat, ale nevyšlo mi to, což mě mrzelo. Když se jede závod, jsem přilepená u televize. Kolikrát mě mrzí, že se jede horská etapa, a já musím běžet na trénink.


Když jste byla dítě, vozili vás na tréninky v autě?

Jezdila jsem určitě hodně autem, prakticky pořád do zahraničí. Jen na přírodní ovál ve Svratce mě vozili rodiče.


Rozdíl mezi auty tehdy a dnes je zřejmý. Prodělaly takový technický progres i věci, které používáte při bruslení?

Jedna věc jsou ty klapačky, jak říkáme bruslím. Ty bývaly dříve v celku, ale dnes mají oddělávací patu. Brusle bývaly z kůže, dneska z karbonu. To jsou největší změny. Vývoj prodělaly i kombinézy. Dříve byly z obyčejné látky, dnes ze stahovacího materiálu, do kterého se někdy pomalu nemůžu dostat.


Martina Sáblíková (32) je česká rychlobruslařka specializující se na dlouhé tratě 3 000 a 5 000 m. Je šestinásobnou olympijskou medailistkou, mnohonásobnou mistryní světa a Evropy a několikanásobnou světovou rekordmankou. Protože nemá podmínky k trénování v Česku, tráví větší část života v zahraničí. Když už je jednou v Praze, je kolem ní rušno. I když se někomu může zdát zamlklá, při rozhovoru je uvolněná, zábavná a usměvavá. Živě povídá o tom, jak ji rodiče vozili na tréninky, jak oslavovala medaile na olympiádě i o svých řidičských zkušenostech. Vyzkoušela i jízdu na závodním okruhu a přiznala, že v minulosti jela na německé dálnici rychlostí 295 km/h.


Richard “Gaspi” Gasperotti: Vždycky jsem se chtěl kolem hlavně bavit


Napište váš názor

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Využíváme Akismet k redukci spamu. Zjistěte více.

Přidat na Seznam.cz
Nahoru