Menu

Co je nového?

Koníčky nemám, čas trávím nejraději se svou rodinou, říká fotbalový brankář Tomáš Vaclík

Sdílení
Foto: Radek Mauer, X Production

Jakou roli má auto v životě reprezentačního fotbalového brankáře Tomáše Vaclíka? V čem dělal autoškolu a čím jezdí teď? Jak se řídí ve Španělsku, kde nyní chytá za Sevillu, a jak ve Švýcarsku, kde působil předtím? A co dělá ve volném čase? To vše a mnohem více zjistíte v našem rozhovoru!


Třicetiletý brankář španělského celku FC Sevilla a také jednička v bráně české reprezentace má k autům vřelý vztah, ale zároveň je bere jako místo, kde si skvěle odpočine a „nabije energii“. Přečtěte si s ním rozhovor a nahlédněte do jeho života nejen za volantem.


Pamatujete si na okamžik, kdy jste poprvé seděl v autě?

První moment v autě si nevybavím, ale dodnes vzpomínám, když nás táta bral s bráchou v zimě na prázdné parkoviště a tam jsme dělali smyky na sněhu a ledu. Odmalička máme s bráchou kladný vztah k autům, trávili jsme v nich hodně času, protože nás rodiče vozili na tréninky z Frýdku-Místku do Ostravy.



Jsme z rodiny se škodováckou tradicí. Co si pamatuji, vždy jsme měli jen škodovky. Nejdříve „stodvacítku“, pak Felicii, Fabii i Octavii. A právě Octavia u našich parkuje i v současnosti. Já jezdím v modelu Kodiaq RS, takže pokračuji v rodinné tradici.


Co se vám nejvíc líbí na Kodiaqu RS?

Nadchlo mě, kolik je uvnitř místa – na první pohled to tak totiž nevypadá. Dříve jsem měl SUV od jedné německé prémiové značky, a to vypadá zvenku větší, ale Kodiaq RS má prostornější interiér a navíc ještě obrovský kufr. Narodilo se nám teď druhé dítě, takže je to naprosto ideální auto. K tomu ještě dobře vypadá.


V jakém autě jste dělal autoškolu?

V černé Fabii, to si pamatuji přesně.


Zvládl jste to napoprvé?

Řízení napoprvé a testy napodruhé. Měl jsem už doma auto, takže jsem se na „papíry“ hodně těšil. Povedlo se mi našetřit peníze, něco mi přidali rodiče a koupil jsem si svoje první auto hned v osmnácti. Nemohl jsem se dočkat, až budu moct sám řídit a nemuset být na nikom závislý.


Jaký to byl pocit, když jste poprvé usedl za volant? Byla to radost, nebo spíš obava?

Respekt tam určitě byl, ale spíš jsem se těšil právě i proto, že na mě už doma čekalo auto.



Jak byste popsal sám sebe jako řidiče? Jste klidný, nebo se za volantem rozčilujete?

Jsem klidný. Jízdu v autě beru jako relax, takže se nijak nenervuju. Je to pro mě způsob, jak si „dobít baterky“. Někdy mám rád i rychlejší jízdu, ale všeho s mírou. Mám rodinu.


Změnil se váš přístup k řízení od chvíle, kdy se vám narodila dcera?

Nikdy jsem nejezdil jako blázen. Vždycky jsem měl v hlavě, že je doma někdo, kdo na mě čeká. Na silnici se může stát průšvih, který by neovlivnil jen mě, ale spoustu lidí okolo. Takže hlavní je vždy dojet domů.


Jakou roli hraje ve vašem životě auto?

Důležitou, je můj každodenní parťák. Potřebuju jezdit na tréninky, dříve jsem i vozil dceru, ale teď máme školku blíže. Každopádně v autě trávím každý den docela dost času.


Je pro vás důležité, jak to máte uvnitř uspořádané?

Jasně. Chlapi mají většinou auto vypulírované a zbytek neřeší, takže jsem typický chlap. (směje se)



Patříte k lidem, kteří mají rádi dlouhé cesty?

Já si u řízení odpočinu. Pustím si hudbu nebo telefonuji přes hands-free, stihnu vždycky vyřídit spoustu věcí, které se mi nechce dělat, když jsem doma s rodinou. Při řízení mám na to naopak dost času. Jezdil jsem desetihodinové štreky z Ostravy do Basileje nebo nazpátek a vůbec mi to nevadilo. Vrátil jsem se do Ostravy a byl jsem „fresh“. Řízení mě baví, a to i když jedu s rodinou.


Máte svá oblíbená alba nebo posloucháte třeba rádio?

Oblíbil jsem si Spotify. Domů jsem si pořídil celý audio systém, takže mám všechno propojené. Fakt mě to dost chytlo. Mám samozřejmě telefon spárovaný s autem, nejen kvůli hands-free, ale právě i kvůli muzice.

Od té doby, co jsem ve Španělsku, poslouchám hodně reggae, reggaeton nebo urban music. 

V jakém jazyce máte navigaci v autě?

V češtině, ale zvuk vypínám, nemám rád, když to na mě mluví. Všechno v autě mám nastavené v češtině.


Vadí vám, když vám někdo mluví do řízení?

Vlastně ani nevím, protože manželka mi do řízení nemluví a ani já jí. Jsem typ spolujezdce, který si sedne, a buď si čte na telefonu, nebo spí.


Jako brankář musíte mít perfektní postřeh a skvělý přehled o dění na hřišti. Dokážete i za volantem vnímat věci jinak než ostatní?

Myslím, že sportovci všeobecně mají lepší periferní vidění a lepší předvídavost, takže na tom možná něco bude. Určitě se snažím co nejvíc předvídat a dívat se dál než před kapotu. To nás ale s bráchou učil už dříve táta, abychom za volantem předvídali a dávali pozor na věci, které se můžou stát. Život se vám může obrátit naruby během jediné sekundy, takže je dobré být ve střehu.



Technologie se posouvá tak rychle, že si člověk dnes na autě už sám skoro nic neopraví, přesto – patříte k lidem, kteří si umí něco kolem auta zařídit sami?

Dokážu vyměnit kolo, ale tím asi končím. Jedu vždy raději do servisu, kde mají správné vybavení a hlavně tomu rozumí.


Posunul se kupředu i váš sport?

Dneska je fotbal rychlejší, než býval. Ať už se to týká míčů nebo kopaček, technologie šla hodně dopředu, což nám gólmanům neusnadňuje práci.

Člověk dnes ani nemusí mít velkou ránu a techniku, ale dokáže dát gól z 27 nebo 30 metrů. Když jsem začínal, moc branek z této vzdálenosti nepadalo. Teď to každý víkend někdo „navalí“ klidně z 25 metrů a je z toho krásný gól do sportovních zpráv.

Jakým jazykem mluvíte v kabině?

Většinou španělsky, možná i proto, že Španělé jsou na svůj jazyk hrdí. Až po čtyřech měsících jsem zjistil, že někteří umí i anglicky, ale schválně mě v tom nechali. Na druhou stranu mi to pomohlo, protože ve Švýcarsku jsem se spoluhráči mluvil anglicky a teď po roce a půl ve Španělsku mluvím španělsky mnohem lépe, než jsem se ve Švýcarsku naučil německy za celé čtyři roky.


Kde jsou divočejší řidiči, v Seville, nebo ve Frýdku-Místku?

Asi v Seville, tam je to opravdu divočina. Pro nás to byl velký skok po čtyřech letech ve Švýcarsku, kde je všechno naprosto striktní. Všichni tam všechno dodržují, poctivě blikají při odbočování a správně parkují, takže člověk nemusí mít strach o auto. Ve Španělsku je to přesně naopak. Když jsme přijeli první den a viděli, jak tam jezdí na kruhových objezdech, docela jsme koukali.


Už vás tam někdo naboural?

Ne, ale auto odřené máme. Není to z provozu, ale z parkování – ať už před školkou, nebo před obchodním centrem. Lidi to tam nějak neřeší, pro ně je auto spotřební věc. Ve Švýcarsku mají zase naopak všichni krásná a naleštěná auta a dávají si na ně pozor. Nesmí se tam ani jezdit rychle, kdo překročí povolenou rychlost, platí velkou pokutu podle výše svého platu, takže lidi jsou tam opravdu velmi opatrní.


Je nějaké místo na světě, které byste si chtěl projet autem?

Bavilo by mě mít možnost projet se po nějaké uzavřené silnici, jako to je v rallye. Lákalo by mě vyzkoušet si řízení, kdy bych věděl, že nikdo nemůže jet v protisměru. Hodně se mi taky líbilo, když jsem si Kodiaqa RS poprvé zkoušel ve španělském Jerezu na silnicích okolo oceánu na akci se Škodovkou. To byly skvěle vybrané trasy.



Váš bývalý reprezentační kolega Petr Čech bubnuje. Máte kromě řízení auta také nějaké podobně netradiční hobby, při kterém se „nabijete energií“?

Ani ne, opravdu úplně nejraději trávím čas se svou manželkou a dcerou. To je pro mě ten největší relax. Malá fotbalu nerozumí, je jí jedno, jestli vyhrajeme nebo prohrajeme. Je nadšená, když jí zamávám na tribunu, je ráda, když jsem s ní doma. Chce si hrát a malovat, takže když jsem s ní, dokonale vypnu.


Baví ji sledovat fotbal?

To ji baví. A to jak v televizi, tak na Playstationu. Bere si ovladač a vyžaduje ten, co svítí, tedy ten aktivní, s nímž se dá hrát. Kromě toho ráda sleduje basket, hlavně NBA.


Kolik času vám vlastně vezme fotbal?

Lidé si myslí, že jsme hodinu a půl na tréninku a jdeme domů, ale samozřejmě to není tak jednoduché. Kromě tréninku máme i další povinnosti, ale hlavně pro nás neexistují víkendy, protože během víkendů hrajeme zápasy. Na ty vyrážíme většinou den před zápasem a vracíme se zase až den po utkání, takže trávíme hodně času na cestách. Ve dnech mimo zápasy mám většinou během dopoledne vše splněno a můžu jet domů za holkama.


Vracíte se do Česka i z jiných důvodů než kvůli reprezentačním srazům? Třeba za rodiči na Vánoce?

Když jsme byli ve Švýcarsku, tak ano, ale teď ze Španělska to nejde, protože jsme hráli ještě v neděli 22. prosince. Manželka byla těhotná, takže nepřicházelo v úvahu, že bychom pak letěli na Vánoce do Česka. Když to ale program dovolí, vždycky se rádi vracíme.


Martina Sáblíková: Rychlobruslení je láska na celý život


Napište váš názor

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Využíváme Akismet k redukci spamu. Zjistěte více.

Přidat na Seznam.cz
Nahoru